Článek
Ruský tisk oceňuje autorčin "mužský" styl a přirovnává ji k nové Franćois Saganové, polský ji srovnává s podobnou tamní dvacetiletou autorkou Dorotou Maslowskou. Děněžkina zároveň připravila nedávno vydanou antologii pěti ruských autorů z "generace dvacetiletých".
Je vám dvaadvacet a dá se říci, že jste se stala oficiálním symbolem nejmladší ruské literární generace. Co podstatného se tím ve vašem životě změnilo?
Asi nejzásadnější změnou v mém životě bylo, že jsem mohla v rámci prezentace své knihy strávit několik měsíců v zahraničí. Byla jsem v Německu, v Itálii, tři měsíce jsem se učila angličtinu v Londýně. Moc se mi to líbilo, třeba v Itálii, sedět na střeše ateliéru, u bazénu, rozjímat... Takže především se změnilo to, že jsem začala cestovat. Já jsem před vydáním své knihy vlastně nikdy nebyla ani v Moskvě, pouze v Petrohradě.
Jak se stalo, že obyčejná dívka z Jekatěrinburgu vydá knihu, která se záhy stane bestsellerem? To jste obesílala jednotlivá vydavatelství?
Když jsem měla napsaných několik povídek, napadlo mě, že bych je mohla vydat jako knížku, ale celé mi to přišlo nereálné. Říkala jsem si, že možná v nějakých třiceti pětatřiceti, až už se budu orientovat v životě, kdy už také budu vědět, kam jít, na koho se obrátit... Pak jsem svoje povídky dala na internet a zanedlouho se mi ozvala hned dvě vydavatelství, která měla zájem je vydat.
Proč byla do dalšího vydání přidána silně reportážně laděná povídka Nacběst popisující jeden z petěrburských literárních večerů?
Další vydání už není brožované, ale vázané, a povídka Nacběst tam byla dána místo odborného doslovu. Také jsem to moc nepochopila, ale byl to nápad vydavatelství.
Jak vznikala antologie prózy dvacetiletých? Z kolika autorů jste nakonec výslednou pětici vybírala?
Vybírala jsem z počtu asi pětatřiceti próz, do vydavatelství jich ale přišlo samozřejmě víc. A musím říct, že to pro mě byla zajímavá zkušenost. Nejvíce se mi asi líbila próza se zavádějícím názvem Anja Karenina od Lilie Kim - je taková více "literární" než ostatní prózy. To znamená, že sice jde o autobiografický proud, ale vítězí zde literatura, ze které je cítit přirozený odstup od osobního prožitku. Ve svých povídkách se snažím o to samé a doufám, že se mi to jakž takž daří.
Mnoho Rusů mi řeklo, že pravé Rusko začíná až sto kilometrů za Moskvou. Jaký je rozdíl mezi Moskvou a ostatními městy?
Moskva je více evropská, je zde cítit jakýsi jiný, nový vliv. Je tam víc obchodů, víc zábavy a kultury. Víc peněz, samozřejmě...
A chtěla byste v Moskvě žít?
Ne, cítím, že to není moje město. Já bych chtěla žít v Londýně, kde mám známé. Tam se cítím dobře, "na místě". Ne nastálo, ale občas. Když jsem tam byla poprvé, narazila jsem tam na velice příjemnou ruskou rodinu, ve které jsem i bydlela a ve které se cítím jako doma. Takže, představit si to určitě dokážu.
Co čtete?
Čtu hodně. To, co se objeví na knižních pultech, to, co mi někdo doporučí, to, co se líbí mně samotné. Naposledy jsem četla knihu od Benjamina Leberta Crazy. On byl hlavní postavou loňského frankfurtského knižního veletrhu. Všichni ho hrozně moc chválili, nový Salinger, říkali, ale já už jsem dlouho takovou blbost nečetla. A z ruských se mi líbí Pavel Sanajev nebo Ludmila Ulitská, její Soněčka mi přijde moc povedená.
A z českých autorů někoho znáte?
No, nejsem si jistá, kdo konkrétně je českým autorem.
Třeba Milan Kundera nebo Franz Kafka...
Hm, tak o těch jsem slyšela, ale nic jsem od nich nečetla.
Dvacetiletý Denis z povídky Daj mně!, který se právě vrátil z Čečenska, je, jak vy sama říkáte, ne snad jiný, ale takový nějaký divný - "před jeho očima zastřelili mnoho jeho kamarádů, a on zůstal". Co si myslíte o tom, co se na Kavkaze děje?
Celá situace na Kavkaze je složitá, všechno to trvá už velice dlouho. V Jekatěrinburgu jsou hroby, které to neustále připomínají, ale jinak je teď situace docela stabilizovaná. Každopádně se o tom, co se tam děje, nedá přemýšlet moc dlouho. Nejlepší by asi bylo hodit na Čečensko bombu, a tím všechno ukončit... Ne, samozřejmě, že je hrozné to, co se tam děje, protože se v té válce točí velké peníze, protože tam umírá mnoho mladých kluků. Jsou jako pěšci na šachovnici. Mě osobně se to však naštěstí zatím netýká, nikdo z mých blízkých a kamarádů tam není. No, a co se týče Denise, který byl jinak naprosto normální, ten se teď oženil, takže ho tato zkušenost naštěstí nepoznamenala až tak moc.
Co děláte teď vy?
Nedávno jsem dokončila fakultu žurnalistiky, dodělala všechny zkoušky, teď už mi zbývá jen magisterská práce, ale dovolili mi napsat další knihu zároveň jako diplomku. Může to znít trochu divně, ale náš děkan vychází studentům velice vstříc, dá se s ním normálně domluvit.
To znamená, že už další knihu píšete? Budou to opět povídky, nebo už román?
Ano, píšu. V současné době mám asi jednu pětinu, ale co z toho nakonec vyleze, to ještě nevím.
A nebojíte se, že kritici i čtenáři, kteří váš debut přijali velice dobře, budou teď přísnější, náročnější?
Když jsem psala první knihu, vůbec jsem nepřemýšlela, jak ji čtenáři nebo kritici přijmou, psala jsem si ji především pro sebe, něco jako deník. Teď už o tom trochu přemýšlím, i když vím, že bych na to měla úplně zapomenout.
Vaše povídky jsou plné autentických postav a příběhů. Jsou psané s lehkostí, nechybí v nich slang, ale ani prvky klasického ruského realismu. Sledujete v tisku, co se líbí a nelíbí kritikům?
Nevím, recenze čtu dost málo, ale oceňují asi to, co říkáte - tedy lehkost a soudržnost textu. A nelíbí se jim, že v nich je násilí, drogy, které tam ale nejsou skoro vůbec, sex...
A jak se povídky líbí vašim kamarádům, zvlášť těm, kteří v nich - často v choulostivých situacích - vystupují?
Mým kamarádům se líbí. Výjimkou byla ze začátku Volkova, které potom ale došlo, že si díky nim může najít muže i někde v zahraničí, takže změnila názor.