Na začátku března vás postihl kolaps, po kterém jste byl týden hospitalizován v nemocnici v Praze. Už jste v pořádku?

Václav: Vzhledem k tomu, že jsem se před pár dny vrátil z koncertů ze Slovenska, řekl bych, že ano. Příčinou kolapsu bylo vyčerpání. Jel jsem na festival do Brna, kde dávali film Ostře sledované vlaky.

Před jeho uvedením jsme s Jirkou Menzelem, Naďou Urbánkovou a Jitkou Zelenohorskou o filmu povídali. Předtím jsem ovšem byl v zimě a větru půl hodiny na náměstí a myslím, že to bylo také příčinou toho problému. Nashromáždilo se to a já nad sebou ztratil kontrolu.

Jan: Brácha navíc bral nějaký lék, který ho v kombinaci s jinými dlouhodobě připravoval o spánek. Únava a vyčerpání se nakumulovaly a tím to nejspíš vzniklo.

Trojalbum, které právě vydáváte, se jmenuje Život. Co pro vás to slovo znamená?

Václav: Jmenuje se tak jedna písnička na něm. Napsal ji Zdeněk Rytíř, když mu bylo patnáct let. Někdy v sedmašedesátém roce jsem ji chtěl zpívat, ale on mi řekl, že ji zatím zpívat nemohu, protože o životě nic nevím. Nakonec jsem ji natočil v roce 1974 a dodnes je součástí mých koncertů. Provází mě prakticky po celou kariéru. Také bych tím názvem chtěl pozdravit Zdeňka, který je už přes rok nemocný.

Jak to, že vám nedal písničku, kterou o životě napsal jako patnáctiletý, a zdůvodnil to tím, že o životě nic nevíte?

Václav: On je takový, je to jeho způsob humoru.

Trojalbum Život je rozděleno na část popovou, rockovou a baladickou. Ve které z těch pěveckých poloh se cítíte nejlépe?

Václav: Ke každé písničce přistupuju jako herec. Snažím se do ní vžít a vzít ji za svou. Tím pádem je jedno, zda jde o baladu, rock nebo pop. Podstatné je ztotožnit se s ní.
Jan: Zdeněk Rytíř jednou o bráchovi napsal: „Václav Neckář do textu svým zpěvem vloží myšlenky, které v něm původně ani nebyly, takže i mizerný text zní duchaplně. Rád pro něj píšu.“ Myslím, že je to naprosto trefné.

Které písničky považujete za své osudové?

Václav: Třeba Kdo vchází do tvých snů (má lásko). Originál napsal Peter Sarstedt a já ji moc chtěl zpívat. Zdeněk Rytíř ale neměl dobrý text a já čekal sedm let, než vznikl. Je moc krásný, proto ji mám tolik rád. Mimochodem, Sarstedt ji nazpíval jen v angličtině, zatímco já ji nahrál v němčině a češtině a zpíval jsem ji ještě anglicky a rusky.
Za osudovou považuji i písničku Ša-la-la-la-li, protože byla první, na kterou mi Zdeněk Rytíř napsal český text.

V první polovině šedesátých let jste začínal v Mosteckém divadle jako herecký elév. Bylo těžké rozhodnout se, zda budete hercem, či zpěvákem?

Václav: Rozhodly o tom zkoušky na DAMU, které jsem dělal. Bohužel mě nevzali. Posléze jsem se dozvěděl o konkurzu do divadla v Plzni a při něm jsem poprvé zpíval na mikrofon. Navíc mi jednoho dne v Mostě řekli, že pro mě už nemají směrné číslo, a já musel odejít. Jako elév tam se mnou byl i kamarád Alois Švehlík. Zpívat jsem začal v pražském Rokoku, no a v osmašedesátém přišli Golden Kids.

K herectví jste se poté nicméně vracel prostřednictvím filmu a kritici o vás dodnes tvrdí, že jste byl nesmírně talentovaný. Proč jste hrál tak málo?

Václav: Já bych hrál víc, ale v devětašedesátém roce jsem natočil film Skřivánci na niti a tím jsem skončil. Dostal jsem se na černou listinu a nemohl jsem hrát. Jedinou roli mi pak dal Karel Steklý ve filmu Pan Vok odchází. To ale bylo po letech.

Jak jste přijal informaci, že Ostře sledované vlaky získaly v roce 1968 filmového Oscara?

Václav: Dozvěděl jsem se to v Paříži, kde jsme s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou koncertovali v Olympii. Vedle v kině byly plakáty na ten film a impresário Olympie nechal do programu pod mou fotku napsat, že jsem herec z oscarového filmu. Bylo to na jaře 1968.
Film ale vznikl v roce 1966 a první cenu dostal na festivalu v německém Mannheimu. Odtamtud se dostal do Evropy a pak získal nominaci na Oscara.

Jak se díváte na současné soudní spory mezi Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou?

Václav: Mrzí mě, ale nechtěl bych to komentovat.

Myslíte si přesto, že se s nimi ještě na pódiu jako Golden Kids setkáte?

Václav: Bylo by to prima, ale mám pocit, že k tomu nedojde.

Vaše skupina Bacily letos oslavuje čtyřicet let. Jak si je připomenete?

Václav: Bacily vznikly 4. srpna 1971. Slavit budeme na každém našem koncertu, nic speciálního ale zatím nechystáme.