Obsadit vítěze loňského ročníku soutěže StarDance do role profesionálního tanečníka, jehož služby si najme starší osamělá dáma, byl dobrý marketingový tah, nicméně by sám o sobě nevyšel, kdyby Kříž nebyl především dobrý herec. Protože Alfieriho hra není přednostně o tanci, ale o překonávání osamělosti.

Postavy Lily Harrisonové, vdovy po úzkoprsém pastorovi, která v sobě nese pocit viny na tragické smrti své dcery, a tanečníka Michaela, jehož morální předpojatost jižanské společnosti naučila skrývat homosexuální orientaci, představují ztroskotance, kteří k sobě klopotně hledají cestu. Alfieri ovšem nenapsal truchlohru, nýbrž komedii s vtipně pointovaným dialogem a herecky vděčnými situacemi.

Srovnání s Oldřichem Kaiserem kulhá

Pavel Kříž se samozřejmě blýskne v tanečních ukázkách tanga, čači, foxtrotu či valčíku, ale daleko podstatnější je, co odvádí na jevišti jako herec. Jeho Michael je o něco méně protřelý a citově okoralý, než byl Kaiserův, ale srovnání hereckých individualit vždy kulhá.

Kříž vytváří vlastní postavu a ta od chlapecké rošťáckosti a hravé provokace postupně těžkne a hořkne nesnadno odkrývanými zkušenostmi a prohrami. Jeho Michael má rysy bezelstné upřímnosti i citlivého humoru, jimiž získává sympatie diváků.

Chantal Poullainová od prvního nastudování roli herecky prohloubila, vylepšená čeština jí umožňuje odkrýt i jemnější předivo citů její nejprve škrobené, posléze rozkvetlé a nakonec životem unavené, ale šťastné ženy. Oba herci si vychutnávají vzájemné jiskření dialogu i fyzického kontaktu na jevišti Ungeltu.

Šest tanečních hodin v šesti týdnech je sázka na příjemný večer, a kdo ho nestihne do konce sezóny, může si zajistit lístky na Letní scénu na Novém Světě.