Diskotékové trsačky zná snad každý, ale málokdo se už dokáže orientovat v pojmech jako kontaktní improvizace, moderní, experimentální nebo současný tanec, s nímž se nejčastěji setkáváme během koncertních vystoupení pop-rockových hvězd nebo na divadelních scénách.

Na začátek si stručně vysvětlíme základní pojmy. Moderní tanec se pomalu rodil na začátku 20. století jako negativní reakce na klasickou formu baletu a mezi jeho průkopníky se řadí kupř. Isadora Duncenová, Rudolf von Laban, Emile Jaques Dalcroze nebo Martha Grahamová. Postmoderní tanec vrcholil v 60. a 70. letech minulého století a za jeho zakladatele je mj. považován Merce Cunningham. Současný tanec z těchto dvou přístupů vychází, navíc do sebe absorbuje nejrozmanitější umělecké tendence.

Podle ředitelky pražského divadla Ponec a festivalu Tanec Praha Yvony Kreuzmannové byly u nás za první republiky pohybové a rytmické základy velmi silné: „Šířily se zde myšlenky duncanismu, ve třicátých letech pak základy německé expresivní školy. K přerušení došlo s politickými změnami v 50. letech a ten čtyřicetiletý skluz za světem doháníme dodnes.“

Tanec v metru, tanec na střeše

Klíčovou úlohu v rozvoji tanečního umění sehrála Skupina moderního tance Vysokoškolského uměleckého souboru (VUS), dnes konzervatoř Taneční centrum Praha (TCP). Ta 6. března oslaví ve Stavovském divadle představením Nulová gravitace (choreografie Jiří Kylián, Petr Zuska a Atilla Egerházi) padesát let od svého založení.

Skvělé jméno českému tanci v zahraničí dnes dělají nejen choreografové Jiří Kylián a Jan Kodet nebo tanečníci Jiří a Otto Bubeníčkovi, zajímavé jsou také počiny mladých souborů jako VerTeDance, DOT 504, 420People či Nanohach.

Škála současného tance se rozšířila o formy blízké činohernímu divadlu a vizuálnímu umění – vzniklo taneční a pohybové divadlo, celosvětovým trendem je zapojování nových technologií. Obrovský boom nastal propojením s novým cirkusem (u nás La Putyka), oblibu si získaly site-specific projekty, tanec na střechách domů, v ulicích mezi lidmi, v muzeích, v metru.

„Číst“ tanec, jehož výrazový slovník je náročnější, otevřít se mu a být trpělivý není v této bláznivě zrychlené době jednoduché, řada lidí proto odchází z inscenací současného a moderního tance značně rozpačitá a rozladěna.

„Současný tanec se třeba od klasického baletu liší tím, že dává obrovský prostor fantazii diváků, je to emoční záležitost,“ říká Kreuzmannová. „Moderní umění bolí. Lidé se bojí už toho, že současnému tanci nebudou rozumět, že je to poníží, znervózní, protože tanec vyžaduje větší soustředění,“ doplňuje manažer TCP Antonín Schneider. Tanečnice a choreografka Leona „Qaša“ Kvasnicová zdůrazňuje, že řada tanečních stylů – jako pouliční tanec – se neustále obměňuje v souvislosti s rychlým vývojem hudebních trendů. I to odhodlaného našince často mate...

Schneider připomíná dva české trendy: „V regionech se diváci setkávají zejména s klasikou, což je ještě stále komerční jistota – někdy se to udělá i moderně a svižně. Vedle toho existují malá klubová divadla, kde se i školení tanečníci dopouštějí autorsky sžíravých výpovědí, kdy možná lepší označení než současný tanec je scénicky zpracovaná psychoterapie – taková veřejná arteterapie za vstupenky. A toto všechno poškozuje současný tanec.“

Tanec jako relaxace 

Jedna věc je tanec divácky konzumovat, kdy umělecké sousto může nadlouho nepříjemně uvíznout v krku, anebo si jej aktivně vyzkoušet. Tanec jako umělecká disciplína, spojující estetické i fyzické nároky, je na amatérské úrovni zdravý: procvičíte, posílíte a protáhnete tělo rovnoměrně, zbavíte se kalorií, odlehčíte hlavě. Nesporně má relaxační a terapeutické funkce.

„Tanec je dokonalým ztvárněním psychofyzické jednoty a v tomto směru taneční terapie, která je teď velmi oblíbená, překonává jiné pohybové techniky. Často se zapomíná na to, že tanec je přirozeným prvkem stmelení společnosti,“ upozorňuje Kreuzmannová. Na tento trend zareagovalo její divadlo Ponec a otevřelo tzv. tančírny, kdy se po představení jeviště otevře divákům.

Moderní tanec se nerozvíjí jen v Praze na profesionálních kamenných jevištích (Národní a Stavovské divadlo) nebo v komorních a klubových divadlech (Archa, Ponec, NoD., Alta, Alfred ve dvoře), ale také v regionech: Divadlo 29 v Pardubicích, Barka v Brně, aktivní jsou také v Hradci Králové, Kadani, Českém Krumlově, Táboře, Plzni a Ostravě.

„Naším největším úkolem je vychovat choreografické osobnosti, protože máme skvělé interprety, ale už od druhé poloviny devadesátých let dodnes trvá jejich odliv do zahraničí,“ uvažuje Kreuzmannová a ani zkušený pedagog Antonín Schneider optimismem nehýří: „Tanec potřebuje nové vnímavé a náročné diváky a musíme dělat všechno pro to, abychom je získali. Musíme citlivě a upřímně přistupovat k divákovi, musíme ho uklidnit, dojmout, prostě pro něj dělat poctivé divadlo.“

MŮŽETE SI TAKÉ VYZKOUŠET:
BRAZUCA: nový fitness tanec kombinující základní taneční prvky latinskoamerických stylů
DANCEHALL: tento party tanec vznikl na Jamajce z původní reggae hudby, která dostala využíváním beatů, elektronických zvuků novou podobu
FUNKY DANCE: houpavý hip-hopový styl
JAZZ DANCE: tančí se nejen na jazzovou hudbu, ale i na house, r’n’b nebo pop
JAZZ FUNK: styl mixující jazz a funk
STREET DANCE: rozlišuje se stará a nová škola, ve staré jsou obsaženy styly s rychlými tempy a množstvím skoků, nová škola je především hip hop.
STREET FUNK: zahrnuje v sobě prvky hip hopu, new stylu a jazzu, inspirace v oblasti černošské hudby
ZUMBA: mix jednoduchých tanečních pohybů a fitness