Na co se mohou návštěvníci koncertu ve vašem podání těšit?

Během Čajkovského houslového koncertu, který předvedu, by se měli vystřídat tři dirigenti, vybraní z nejlepších účastníků kurzů. Každý z nich bude dirigovat jednu větu. Moc se na to těším a jsem zvědav, jak to dopadne.

S Janáčkovou filharmonií vystupujete už velmi dlouho, první koncert jste s ní dokonce odehrál už ve svých dvanácti letech. Existují ještě nějaké nahrávky z té doby, kdy se o vás mluvilo jako o zázračném dítěti?

Ano, existují. Dokonce mám na videokazetě nahrávku svého úplně prvního koncertu.

Jak na vás ty nahrávky dnes působí? Říkáte si, že jste byl opravdu zázračné dítě, anebo tam spíše hledáte chyby?

Poslouchám je s nostalgií. Není to tak, že bych srovnával, jak hraji teď a jak jsem hrál tehdy. Spíše si vzpomenu na to, jaké to v té době bylo, co mne v tak raném věku potkávalo a čekalo. Muzikant ze svých nahrávek nikdy nemůže mít takový požitek jako běžný posluchač, který do sebe nasává jen výsledek a nevidí do hloubky, kolik do toho člověk musel investovat práce, kolik ho to stálo času a odříkání. V tom je pohled nás hudebníků kritičtější, protože hudbu prostě vnímáme jinak než posluchač.

Ale když jsme na podiu, tak se stejně necháváme strhnout tou muzikou. Člověk už pak nepřemýšlí o notách a o fyzických pohybech, ale poddá se tomu.

Před dvěma lety jste zvítězil v evropském kole soutěže Young Concert Artists a postoupil do celosvětového kola v New Yorku, kde jste získal druhou cenu. Považujete to za největší vrchol ve své dosavadní kariéře?

V každém případě to byl jeden z mých největších úspěchů, ale podobné soutěže nelze brát jako jediný vrchol kariéry. Je to jen jedna z kolejí, po kterých člověk kráčí. Výsledek těch soutěží vždy odráží individuální pocity poroty, protože každému členovi se líbí něco jiného. Systém hodnocení je tam podobný jako v krasobruslení. Ale samozřejmě, že když člověk uspěje mezi několika stovkami houslistů z celého světa, je to obrovský úspěch. Jen doufám, že nebude poslední, protože ještě nějakých soutěží se chci zúčastnit, byť jde o finančně velmi nákladnou záležitost. Zatím mám ještě dost nízký věk, soutěžit se dá až do osmadvaceti. Není to ale jediný cíl, kterého bych chtěl dosáhnout.

Přes svůj nízký věk už vyučujete, a to na Pražské konzervatoři.  Není to přece jen trochu brzy? Neodvádí vás pedagogická činnost od vašeho dalšího kariérního postupu?

Nejste jediný, kdo se takto ptá. Je fakt, že jsem asi nejmladší pedagog v historii Pražské konzervatoře. A je pravda, že v rámci určitých zažitých představ se kantorem stává až člověk, který už má nějaká léta. Ve světě ale není nic zvláštního, že řada mladých koncertních mistrů a sólistů vyučuje na vysokých a středních školách. Podle mne v tom není problém, když si na to člověk udělá čas a dokáže to zkombinovat s koncertními aktivitami. Za ten rok a půl, co učím, navíc pozoruji, že to na mne má pozitivní vliv.

Jste bývalým žákem jednoho z nejlepších houslových pedagogů Zdeňka Goly z Ostravské univerzity. Snažíte se jít v jeho stopách?

Samozřejmě, že těch deset let studia, které jsem u něj strávil, nezapřu. Nechci se chlubit, že učím stejně jako on, ale určitě kladu důraz na spoustu věcí, na které kladl důraz pan profesor. Nejde jen o to, aby se člověk naučil co nejlépe ovládat svůj nástroj, ale i o lidský kontakt se studentem.

Kromě toho, že v Praze vyučujete, jste se do hlavního města i přestěhoval. Bylo to z kariérních důvodů?

Ten důvod nebyl jen kariérní, ale především osobní, protože jsem se tam seznámil se svou současnou přítelkyní. Samozřejmě ale všechny důležité kontakty sídlí v Praze a z hlediska další kariéry je lepší a pohodlnější tam žít. Ale co se týče vztahu k Ostravě, cítím se zde určitě nejlépe. Vždycky tady budu doma. Víte, jsou věci, které člověk musí, a pak jsou věci, které člověk cítí. Přece jenom jsem tady vyrostl a Ostrava mi hodně pomohla v mé kariéře. Líbí se mi soudržnost lidí, kteří tady žijí. Možná to zní trochu naivně, je to tady přece jen lepší než v Praze, kde si každý většinou hledí svého.