I když vás balet vůbec nezajímá, Černá labuť vás pravděpodobně chytne a nepustí.  Používá k tomu dvě hlavní zbraně. První z nich je Natalie Portmanová, která vypadá jako baletka, chová se jako baletka, tančí jako baletka. Přesně vystihla osamělou vyhublou workoholičku bydlící s nezdravě ambiciózní matinkou, která si přes dceru řeší komplex z nepovedené kariéry.

Křehká Portmanová jako neurotička se sklonem k sebepoškozování vyvolává soucit, ale také hrůzu. Některým divákům se z Černé labutě doslova dělá špatně - ne proto, že je špatná, ale tak dobrá. Baletka Nina, směsice hysterie a ambicí, překvapivě není moc sexy, ale patří k nejzajímavějším postavám v její kariéře.

S brutální věcností to vystihne choreograf (Vincent Cassel), trochu cynický, ale jinak  civilně jednající protipól pomatené Niny, který jejímu tanci vyčítá frigidnost.

"Chtěl bys s ní spát? Nikdo by nechtěl," řekne jejímu baletnímu partnerovi, který jen sklopí zrak a nechce to komentovat.

Druhou zbraní je geniální Čajkovského hudba, která se na vás valí po celý film jako monstrózní emocionální cunami. Málokoho nechají chladným záběry holky, která se probodává střepem za doprovodu Labutího jezera. Nemusí se nám to líbit, ale jedno nám to zaručeně nebude. Kruté trýznění připomínající asijské filmy tentokrát Aronofsky vyždímal v maximální míře.

Zneklidňující, byť ne nová, je i metoda prolínání reality a představ, která nás nechává nahlédnout do chorobné mysli baletky. Do první půlky ještě divák váhá, co skutečně vidí a co si jen myslí. Ke konci už je jasné, že její psychika se hroutí. Ze zakřiknuté Niny se stala neřízená střela, která může skončit jen smutným způsobem.

Celkové hodnocení: 90 %