Článek
Květina k výtvarnému projevu patří od pradávna. Jak si ale stojí v současném českém umění? Neignoruje ji nejmladší tvůrčí generace? Není pro ni až příliš sentimentální a obehraná?
Obsáhlá výstava, která vznikla pod dohledem kurátorky Yvony Ferencové, přesvědčivě dokazuje, že květina jako reprezentantka přírody si své místo v kybernetické době vybojovala a vybojovává s přehledem. Umělci ji neopomínají, naopak – je velebena a uctívána s jemnocitem, láskou a nostalgií.
„Námět květin probíhá celými dějinami umění, i když v některých etapách byl zájem mnohem intenzivnější, jindy naopak slabší. Vždycky ale byla květina na obrazech přítomna. Důvod je zřejmý, jako přírodní forma patří k životu, patří k planetě – jsme s ní vlastně sousedé a navzájem se potřebujeme. A proto se nemůže z našeho vnímání ztratit,“ říká kurátorka.
Skrepl, Mančuška nebo Bolf
Expozice má jasnou linii, neomezuje se na jedno médium, což je pro návštěvníka přitažlivé (přece jen desítky obrazů se zátiším by byly monotónní a nudné). Kurátorka vybrala třiadvacet umělců, zastoupeny jsou malba, kresba, fotografie, video a instalace. Hledání autorů nebylo podle Ferencové těžké. Problém naopak nastal s tím, koho vybrat, neboť jak uvedla, malířů květin je u nás až až.
V expozici, rozdělené do osmi celků (podle témat jako síla rostliny, květina jako symbol nebo vanitas), se představují tři generace umělců. Jan Merta, Vladimír Skrepl, Vladimír Kokolia nebo Josef Bolf prezentují své malby, Lukáš Jasanský, Martin Polák a Alena Kotzmannová zase fotografie. Rozdělení do tematických celků není striktně dáno, návštěvník prochází jednotlivými sály, v nichž se cykly přirozeně mění. Výstava působí celistvě a hutně. I když trochu zklamaní mohou být příznivci starého umění, k jeho konfrontaci s tím novým nedochází.
„Na začátku jsem laškovala s myšlenkou, že bychom mohli dnešní autory propojit se starým uměním. Postupně jsem ale přišla na to, že bych tím současnému umění příliš neprospěla, a to v jedné rovině – jestliže bychom začali srovnávat výskyt květiny na starém obraze a obraze současného autora, mohli bychom se dostat do pasti symbolů, které byly květinám přisuzovány v dřívějších dobách. Dnes jsme však v jiném čase a řada těchto významů se ztrácí. Mohli bychom diváka zmást,“ vysvětluje kurátorka.
Velmi zajímavé jsou snímky Jiřího Thýna, který čtyři roky dokumentoval změny na jedné zahradě. Vzniklo na sedm set snímků, odkrývajících bez příkras běh času, měnící se roční období nebo někdy vynucené partnerství rostlin, které vedle sebe musí žít.
Hravá je instalace z napnutých nití Jána Mančušky, nostalgické zase pampeliškové video Mileny Dopitové nazvané „A vy si myslíte, že jsem sama? Kdepak, všichni muži jsou právě pryč!“. Do dětství a školních lavic pro změnu zavoní herbářská instalace Evy Koťátkové.
Na první pohled vtipná, na ten druhý však neskonale smutná je instalace Jiřího Kovandy. Ten do prostoru ohrazeného policejní páskou, na místo činu, položil na zem „umírající“ rudou růži. Jeho růže je nejen symbolem pomíjivosti, který byl květinám vždy přisuzován, ale také vztahů, zejména těch partnerských.
Květina jako důkaz
Kovandovo dílo stejně jako obrazy hýřící barvami od Josefa Bolfa podle kurátorky nejlépe ilustrují změnu ve vnímání významů květin: „Květina znázorňuje krásu, křehkost, pomíjivost – to je zásadní stejně jako moment, jak rychle uvadá. Na rozdíl od let dřívějších je dnes též více spojována s otázkou vztahů a obdarováváním. A když Josef Bolf použil pivoňky, nebo to mohou být růže, je evidentní, že symbolizují čistotu. Ale nemyslím si, že tím odkazuje na růži, která je například v křesťanské symbolice spojována s Pannou Marií.“
Jelikož jsou významy květin zajímavou otázkou, vysvětlení některých z nich návštěvníci najdou v interaktivní části, kde mohou nahlédnout do jedné z nejvýznamnějších botanických knih 16. století, do slavného Mattioliho herbáře, nebo si vysadit vlastní rostlinu.
Brněnská květinová bilance se podařila. Není přeplácaná, je svěží a v mnohém objevná. Divák se dozví, jak poznamenal minulý režim karafiát, zjistí, že motiv květiny není zdaleka jen výsadou malířů nebo fotografů a že to nejsou jen růže, tulipán nebo pampeliška, jejichž půvaby umějí výtvarníci přetavit do osobitých motivů.
Navíc v tomto ročním období výstava zahřeje, na chvíli vás přiblíží jaru. Byl to záměr? Zaujalo mě vysvětlení kurátorky Yvony Ferencové: „Když se připravuje japonský čajový obřad, v prostoru chýše se většinou umisťuje svitek s textem a květina. Ta má vyvolávat jiný pocit, než je zrovna v té roční době. Pokud je zima, měla by navozovat teplo, když je léto, měla by chladit.“ Takže nezapomeňte na květiny!