Článek
Vaše letošní druhé sólové album Out of Our Minds je součástí multimediálního projektu, do něhož patří i komiks a film. Která část projektu pro vás byla největší výzvou?
Výzva spočívala ve vytvoření většího vesmíru. Nedá se říct, že by některá část byla obtížnější, náročný byl celek. Už proto, že jsem vše sama produkovala a financovala. Nejtěžší bylo převzít plnou zodpovědnost, a to právě ve chvíli, kdy jsem se rozhodla umělecky expandovat. Pravda je, že to bylo těžší než být jenom baskytaristkou v kapele.
Jaký je rozdíl mezi natočením videoklipu k písni a půlhodinového filmu?
Náš film je mnohem experimentálnější. Klipy musí být krátké, musí odsejpat. Já navíc i nejkrásnější videoklip považuji víceméně za reklamní nástroj. Film má půl hodiny a nikdy jsme ho nevnímali jako podporu alba. Je to komplexní, stoprocentně relevantní experiment vyprávění příběhu. Vznik filmu se spíš podobá natáčení alba.
Jste vystudovaná fotografka. Uvažovala jste i o vzniku fotografické části projektu?
Ano, stále o ní uvažuji. Už jsem měla výstavku fotek z natáčení filmu. Líbil by se mi také delší dokument o vzniku projektu. Ten totiž není uzavřený. Trvá asi rok a půl, nemluvě o letech přípravy. Film měl už před vydáním alba premiéru na festivalech.
Často mluvíte o hudbě jako o magii...
Je to velmi těžké popsat, ale vnímám ji jako konektor, jako krev ve vzduchu mezi ušima lidí, mezi lidmi. Je to životní síla, která lidi spojuje.
Ve své umělecké práci využíváte moderní technologie. Vnímáte i jejich negativní aspekty?
Ve své práci ne, jsem opravdu šťastná za všechny možnosti. Miluji šanci dostat svou práci ke komukoli na světě, kdy se nemusím spoléhat na nahrávací společnosti. Jediná stinná stránka technologií je vliv na setkávání lidí, rozdíl mezi tím, když mi bylo -náct a cestovala jsem s hudbou po světě, a dneškem. Člověk musel více pracovat na tom, aby hudbu vůbec našel. Musel jít do obchodu s deskami, musel jít na koncert. Hudba měla osobnější charakter. Ten se z ní v poslední době vytratil. Dnes můžete dělat vše sám v pokoji u počítače.
Když vás pozvali do skupiny The Hole, kde jste v devadesátých letech hrála, napadlo vás, že vás to odvede od cesty multimediální umělkyně, ke které jste směřovala?
Hrála jsem tenkrát v jedné montrealské kapele, navštěvovala uměleckou školu, studovala fotografii, filmovou vědu a historii umění. Chtěla jsem dělat všechno. Nikdy v životě jsem se nechtěla zaměřit jen na jedinou věc. Proto byla má první odpověď na tu nabídku záporná. Milovala jsem studentský život a chtěla dělat i vizuální umění.
The Hole jsem ale nakonec přijala jako krásnou příležitost vidět svět a prorazit v hudbě. Musela jsem ovšem kvůli tomu pozdržet své vášně. Strávila jsem pak hodně let úsilím se k nim vrátit. Teď mám pocit, že jsem došla k tomu nejlepšímu na světě. Prošla jsem si úžasnou hudební lekcí a dokázala se pak vrátit na začátek k nezávislé a všestranné umělkyni.
Takže kdyby vám dnes někdo nabídl místo v kapele, asi byste nebyla nadšená?
Ne, ani tehdy jsem nebyla. Skvělé je, že už můžu spolupracovat s kýmkoli, takže nemusím pracovat na cizích deskách. Můžu si vybírat a rozvíjet se.