Bardo Thödol si naložilo nemalý úkol - uchopit buddhistickou filozofii pomocí hudby, tance a částečně mluveného komentáře.

Bardo znamená něco jako mezistav, období, kdy člověk podle vnějších znaků zemřel, ale ještě není rozhodnuto, zda dosáhne vysvobození z věčného koloběhu samsáry, či se vrátí do života jako další bytost. To záleží na jeho karmických činech.

Člověk, v našem případě horolezec Viktor (Viktor Dyk), který zahyne v Himalájích, je nucen pohlédnout do zrcadel svých činů a v Bardu se setká s Pánem smrti. Ten se snažil i samotnému Buddhovi zabránit v dosažení osvícení pomocí různých svodů. Viktor osvícení nedosáhne a vrací se ještě jednou do našeho světa v podobě malé holčičky.

Problémem číslo jedna je, že tohle všechno a ještě mnohem více musí divák předem vědět, jinak vůbec nemá šanci představení pochopit. Průměrný člověk neznalý východní filozofie bude pravděpodobně zírat jako to pověstné telátko na nová vrata a s hlavou plnou otázek (Proč tak divně pomalu tancují? Co znamenají všechna ta strašidla?) z divadla uteče.

Na úterní premiéře došlo k fatálnímu selhání - komentáři čtenému do mikrofonu nebylo asi z padesáti procent rozumět. Filozofické poselství tak uniklo a jedna z divaček své zklamání na konci představení nahlas ventilovala. Měla pravdu.

Originální ethno opera

Hudební složka Barda působí originálně. Přestože se může zdát, že v dnešní době originalita v hudbě nemůže existovat, s takovouto směsí moderní symfonické hudby a world music se v ČR jinde nesetkáte.

Spojení operního a asijského hrdelního zpěvu, tibetských manter, sitáru, exotických perkusí a symfonického orchestru míří až na pokraj tranzovních stavů. Autoři hudby zcela rezignovali na běžné popové postupy. Podle potřeb děje se střídá vznešený operní soprán, který je jediným nositelem melodie, s disharmonicky děsivými halucinacemi nebo s hypnotickými "tanečními" pasážemi, kde vládnou etnické nástroje.

Na tanečnících zaujmou kostýmy Lucie Konopíkové míchající vlivy Indie s čistě fantaskními. V jejich pohybech lze pozorovat prvky starodávných čhamových tanců, ale pouštějí se i do akrobacie na laně. Největší pozornost na sebe ale strhnou obří loutky divadla Kvelb (Pán smrti). Je ovšem škoda, že Pán smrti pouští hrůzu tak dlouho, až je to neúnosné. To se týká i některých dalších pasáží, které se po počátečním okouzlení stávají nefunkčními a nudnými.

Bardo Thödol je kus v mnohém nedotažený. Přesto je dobře, že vzniklo něco tak odvážného. Česká scéna oplývající především sterilními a připitoměle předvídatelnými muzikály nějaké Bardo už dlouho potřebovala.

Celkové hodnocení: 60 %