Článek
Quincy Jones je muž, který jako producent a hudební guru stvořil největší pop hvězdu všech dob (Michaela Jacksona). Později se mu, pravda, jeho malý "Frankenstein" vymkl z rukou a dopadlo to smutně, ale to už nebyla jeho vina.
Spolupracovat s ním chce každý, stačí si prolétnout ohromující seznam hvězd kategorie A, kteří jsou pod Soul Bossa Nostra podepsaní. Nabídku zpívat druhý hlas v desáté písničce by tyto primadony odmítly asi každému - kromě Quincyho Jonese. Je tu John Legend, Amy Winehousová, Jamie Foxx, Wyclef Jean, Usher, Jennifer Hudsonová, Mary J. Bligeová a mnoho dalších.
Poslední ze jmenovaných nazpívala coververzi Betcha Wouldn't Hurt Me a pokud je celé album slušné, pak tenhle track je až neskutečně dokonalý. Funky s bezchybně vyladěným zvukem, jazzovými vyhrávkami a soulovým vokálem, pro který by leckterá zpěvačka vraždila, zní, jako kdyby mladý Michael Jackson kdysi potkal ve studiu Mary J.
Do jazzu album zatahuje famózní Ironside (featuring Talib Kweli) i titulní Soul Bossa Nostra (featuring Ludacris a Naturally 7), což je předělaná instrumentálka Soul Bossa Nova, mladším známá hlavně z filmu o Austinu Powersovi. Také soulová Tomorrow je v podání Johna Legenda balzámem na duši, chytlavou uvolněnou basu v ní krásně doplňuje lehký broukavý vokál a sbory.
Jones je znám svou kouzelnou schopností vzít jazz, přemalovat ho na pop a s úspěchem to prodat masám. Z osmdesáti procent mu to opět vyšlo, žádné album ovšem nemůže být ryzím zlatem od začátku dokonce a i tady najdete slabší místa. Např. Strawberry Letter 23 má sice vynikající basovou linku, ale Akonův cukerínový zpěv je otravný. Také hit Give Me the Night, který kdysi tolik proslavil George Benson, Jamie Foxx "zmršil" unylou pop-hip-hopovou verzí a divná je i coververze Jacksonova P.Y.T. s úchylně elektronickým zpěvem.