Režisér Vladimír Morávek, který už má s podobnými projekty zkušenosti – stačí vzpomenout tetralogii na motivy Dostojevského Sto roků kobry - se snaží v perverzi poukázat na to, že za socialismu byl život pokřivený a chyběl mu duchovní rozměr. V trilogii se zabývá otázkami identity a morálky v české kotlině v posledních padesáti letech.

Lásky jedné plavovlásky představují návrat do dob, kdy mnozí ještě věřili v zářné zítřky, což však mladí už tolik nevnímali.

A invaze bratrských armád představovala ono tvrdé procitnutí.

Cirkus Havel je montáží z textů Havlových her, která se zaměřuje na dobu husákovské normalizace. Absurdita, která postupně nabyla obludných rozměrů, ale byla i součástí života v zelenějších šedesátých letech.

Závěr pak patří polistopadovému vývoji, koláží z her Davida Drábka České moře. Absurdita se projevuje v nové podobě, zní normalizační hudba a klíčovou otázkou je, zda ještě v této době existuje naděje.