Absolvent Akademie výtvarných umění a laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého je ceněn také v zahraničí, kde často vystavuje. V současné době se připravuje mimo jiné na výstavu v Moravské galerii v Brně. Veřejnosti se expozice tematicky věnovaná květinám otevře v listopadu.

Hodnotil jste animované a experimentální snímky na Fresh Film Festu. Vy sám používáte film ve své tvorbě jako jedno z klíčových médií. Překvapilo vás něco na studentských dílech, které jste viděl?

Především se mi opět potvrdilo to, s čím jsem se setkal již několikrát, a to že produkci přicházející ze škol chybí radikalita. Člověk by čekal od téhle generace nějakou agresivní myšlenku nebo jiné, i když neumělé zacházení s médiem. Ignorování používaných postupů. Ale ono to byly filmy často velmi tradiční. S experimentem jsem se moc nesetkal.

Čím si to vysvětlujete? Nesou si mladí umělci nánosy ze škol? Nemají snad co říci, nevidí důležitá témata, kterých je kolem bezpočet?

To je floskule, která se používala v souvislosti s českým filmem, že nejsou témata. Filmy o tom, jak rozervaný filmař hledá téma, mi přijdou jako katastrofální příklad bezradnosti tohohle prostředí.

Nejasnost a nevyhraněnost současné umělecké scény by se dala označit jako daň za demokratický přístup ke vzdělání – to je z mého pohledu silné téma. Díky volnému přístupu ke vzdělání, potažmo dál k umělecké praxi, dochází k obrovské nadprodukci, kde vzniká logicky jen malá část kvalitních věcí.

Jde jednoznačně o kladnou věc, myslím to, že například vzdělání není privilegiem společenské elity. Dlouho jsem zastával názor, že tu daň je dobré platit. Často to ale odradí hodně lidí. V tom obrovském množství věcí je těžké se orientovat, a když se někdo setkává opakovaně s hloupostmi, může ho to znechutit. Na druhou stranu to, že současné kulturní prostředí negeneruje radikální polohy, může být materiál do budoucna.

Neohrožuje nás žádný hmatatelný konflikt – v naší bezprostřední blízkosti není válka, hlad nebo třeba přísný náboženský diktát…

Všechny tyto problémy se podařilo exportovat ven, do třetího světa. U nás místo toho dominuje materiálně nasycená střední třída. Myslím, že z tohohle vychází určitá nejasnost a nejistota současného uměleckého prostředí, které by na to mělo reagovat – že jsou si všichni vědomi katastrof, které se po světě odehrávají, ale nemají s nimi autentickou zkušenost. Mluvím samozřejmě o naší kultuře.

Jaká jsou vaše kritéria dobrého umění?

Především jistá radikalita, která přehodnocuje způsoby tvorby nebo použití určitého typu média. Zároveň je to intelektuální činnost, může být třeba intuitivní, ale musí tam být určitá intelektuální přesnost.

Osobně mám rád intelektuálně vypjatou polohu. Vždycky mi imponovaly věci, kterým jsem napřed nerozuměl, a trvalo určitou chvíli, než jsem se v nich začal orientovat. Ale spoustu lidí fakt že něčemu nerozumí, dokáže odradit. Do jisté míry je to práce popkultury. Reklama je schopná sdělit zprávu za pět vteřin a předpokládá se, že umění bude pracovat stejně. Ale cíle reklamy a zábavy jsou naprosto odlišné od záměrů umění.

Podobně se mezi mlýnskými kameny nachází i umělec – tvořit, uživit se, ale nezaprodat duši.

Všechno je to otázka osobní volby. Umělec si musí uvědomit, co dělá, co je jeho úloha.
Problematické jsou podle mě i představy o jasně definované společenské úloze umění. V 90. letech měl člověk pocit, že se pořád dělají rozhovory s dětmi imigrantů na sídlištích. Třeba ve Skandinávii. Pragmaticky to dávalo umění smysl a omlouvalo to jeho financovaní státem. Ale bylo to podobně zavádějící, jako např. komerční umění, i když s daleko čistšími úmysly.

Pro mě je akt umění politikum sám o sobě. Je třeba si uvědomit, v čem tkví sebevědomí umělecké tvorby. Není to o tom něco zohlednit, ale naopak vytvořit nové téma. Něco prosadit. Nový, jiný úhel pohledu.

Vy sám se nerad necháváte omezovat formami, matérií, čímž jedno téma posouváte do zcela jiných poloh.

Pohyb mezi médii a formami je mým tématem a určitá komplexnost je pro mě důležitá. Často totožný materiál zpracuji třeba jako film a potom jako performanci. A vlastně tím, jak změním médium, se promění samotná látka. Ukazuje to charakter média…

…a přináší i nové formy.

Další věc je, že umění je dost individualistická aktivita. Člověk je více méně pořád sám. A když dělám film nebo performanci s herci, je to týmová práce. Potkávám lidi, kteří se zabývají trochu něčím jiným a od nichž se můžu hodně naučit. Je to do jisté míry úleva od té samoty.

Současná doba je nastavená směrem k individualismu a najít společná stanoviska je velmi těžké. I když si myslím, že v propojení je velká síla. Ale obracet se zpět na silná období dvacátého století, která byla spojena s hnutími a manifesty, může být zavádějící.
Na konci 90. let mi přišlo, že každý z umělců v mém okolí je úplně jiný. Přitom teď mi devadesátá léta přijdou dost stylotvorná.