Novinka režisérů Roberta Rodrigueze a Ethana Maniquise nabízí jako hlavní zábavu zabíjení na mnoho způsobů a mačeta je k tomu velmi vhodný nástroj. Zvlášť když ji v ruce třímá velký, drsný, zjizvený – a také poněkud reklamní – Danny Trejo.

Je to už skoro dvacet let, co Robert Rodriguez rozbouřil filmařský svět svým amatérským snímkem El Mariachi: od poroty na festivalu Sundance dostal v roce 1993 cenu a od Columbia Pictures pak peníze na to, aby ho předělal v profesionálních podmínkách. Tak vznikl dnes už legendární film Desperado.

Teď po letech a řádce více i méně zapamatovatelných kousků přichází s filmem Machete, jehož původní tříminutovou verzi představil už v projektu Grindhouse: Planeta Teror, který natočil společně se svým kamarádem Quentinem Tarantinem.

Desperáti, pašeráci i agenti na mexické hranici

Machete je tedy jednak mačeta, jednak přezdívka hlavního hrdiny filmu, který – jak již bylo řečeno – umí (nejen) s tímto nástrojem pracovat mistrně. Děj se odehrává na americko-mexických hranicích, kde to vře a kde se zbraněmi v rukou úřadují všichni – od obyčejných desperátů přes pašeráky drog a federální agenty až po senátora, který chce být znovu zvolen.

Samozřejmě jde v první řadě o peníze a samozřejmě je to zaobaleno do vcelku velmi průhledného, politicky i soukromě vyšperkovaného obalu, jemuž vévodí půvaby nahých či alespoň poloobnažených krásek na jedné straně a skvělý Robert De Niro v kouzelně ohavné postavě bezcharakterního senátora na straně druhé. A mezi tím vším se motá realisticky vyhlížející linie uprchlíků respektive ilegálních přistěhovalců a v tom všem se to hlavně pořádně řeže.

Machete v podání Dannyho Treja, zjizvený ranami života i dobře mířenými údery, je bývalý agent, který jen zázrakem přežil masakr, v němž zahynula jeho milovaná rodina. Že to nemůže nechat jen tak, je nabíledni. Stejně jako to, že cesta k dokonání pomsty bude dlážděna mnoha potoky krve, mnoha výstřely, probodnutými vnitřnostmi, useknutými údy i hlavami.

Past, do které se při onom masakru chytil, mu totiž nastražil drogový boss v podání Stevena Segala, a ten měl navíc vazby na mnohem vyšší společenské kruhy, než Machete tušil.

Bez magické přitažlivosti

Magickou přitažlivost Desperada tento snímek zdaleka nemá. Na první pohled připomíná spíš béčkový film v původní podobě než jeho nejlepší postmoderní varianty. Nicméně si udržuje atmosféru i jistou míru nadhledu, což ho činí snesitelnějším a naštěstí bližším Jamesi Bondovi než Dnu nezávislosti.

Když totiž kráska, jen v plavkách oděná, nasadí odhodlaný výraz a namíří zbraň, když Machete vyskočí bez škrábance z právě probíhající děsivé exploze, když je po všem, čím projde, pořád živ a zdráv na svobodě, je jasné, že tohle je hra na filmové blbnutí, a nikoliv hra na pravdu.

Což potvrdí svým výkonem nejen De Niro, ale dokonce i Steven Segal či Lindsay Lohanová, kteří vesměs dokážou udržet herecký projev v téže míře nadsázky, v jaké režisér inscenuje akční scény.

K závěru jde do tuhého nejen ve smyslu filmové zápletky, ale i v Rodriguezově režii. Najednou jako by onu příjemnou nadsázku pohřbil pod sutiny vybuchlých a vyhořelých rekvizit a začne hrát na Jánošíka (nebo libovolného lidového hrdinu z kteréhokoliv konce světa), který vzedme masový revoluční odpor proti nepravostem světa.

Ten „strhující“ boj si mohl režisér vskutku odpustit, ale nešť, jeho fanoušci mu to jistě odpustí. Koneckonců je to film určený takřka výlučně jim, milovníkům Roberta Rorigueze a jeho kamarádů.

Celkové hodnocení: 60 %