Představovat autory není asi třeba. Caban, znám z Pražské pětky, zejména z Baletní jednotky Křeč, je všestranným jevištním tvůrcem. Březina se proslavil nejenom hudbou k filmům Jana Hřebejka, ale především operou Zítra se bude… (libreto Jiří Nekvasil) – pro Soňu Červenou v roli Milady Horákové.

Červená přijela s Vlastimilem Harapesem na brněnskou premiéru Muchovy epopeje a spolu s ostatními návštěvníky byla svědkem dalšího hudebně scénického díla, kterým městské divadlo dlouhodobě přesahuje všechno, co se u nás v této oblasti děje.
Vlastně o věčném rozporu velikosti jedinců a čecháčkovství většiny je i běh života světového malíře, doma terče pomluv.

„V Paříži se mi pro Čechy pracovalo lépe než mezi nimi…,“ posteskl si Mucha. „Nedostatek vědomosti nahrazuje se arogancí a zpupností. Proto je tu tak mlhavo…“ Nic vám to nepřipomíná? Kundera, Salivarová, Škvorecký, Haas, Voskovec, Forman, Martinů, Kubelík… Kdo neskáče, není Čech?!

Muchova epopej provází Alfonse krok za krokem od jeho rozhodnutí stát se malířem přes Paříž a New York až po návrat do vlasti, na práh tvorby životního cyklu velkých pláten oslavujících historii Slovanů a jejich mýtů. Není náhodné, že se také o ty obrazy Češi hádají dodnes, aniž je Praha schopna naplnit Muchovu závěť.

Libreto je jedinou, avšak podstatnou slabinou Cabanovy a Březinovy inscenace. V sumě epizod a odkazů se příběh mění často v pouhé teze, dialogy v bonmoty, charaktery v plakáty. Bohužel ne stejně kvalitní jako třeba ty převratné „Myšovy“ pro Sarah Bernhardtovou.

Síla Muchovy epopeje proudí z vizuálního, choreografického a hudebního plánu. Caban se nechává malířovými obrazy a kresbami jen inspirovat. Prostor člení na vlastní velkolepé kompozice. Náznak nahrazuje kopie nedostižných originálů.
V Březinově hudbě objeví vnímavé ucho ve velkých orchestrálních kompozicích názvuky monumentalismu doznívajícího romantismu a nastupujícího impresionismu, ale i naše odkazy minulosti, například v provokativních sólech bicích.

Vlastenectví a vlastenčení

Zaslechl jsem již o přestávce v kuloárech, jak nemuchovským Alfonsem je Michal Isteník. Na rozdíl od originálu přece žádný krasavec. Platí o něm ale, co o Cabanově scéně: žádná kopie. V celku ovšem skvělý hráč deklarování rozdílu mezi vlastenectvím a vlastenčením. Řekl bych – odstíněno Isteníkem znamenitě.

Z dalších figur chvála Markétě Sedláčkové v rolích Muchovy životní lásky Marie Chytilové a frockovské Sarah. A také Stanislava Slováka v postavě nespoutaného impresionisty Gauguina, Jaroslava Matějky coby malíře Marolda. Proti jejich velikosti přízemnost a zákeřnost čecháčka Vroubka v pojetí Tomáše Saghera.

Vstup do nové divadelní sezóny je to náramný. Po Škole, základu života Hany Burešové pro nejširší diváckou obec je Cabanův a Březinův výlučný hudebně dramatický tvar. Vlastenecký!

Celkové hodnocení: 65 %