Autoři současné rozsáhlé výstavy Mýtus hradu, která je do konce října k vidění v Berlíně a Norimberku, se zaměřili i na tyto legendy a pás cudnosti podrobili bedlivému zkoumání. A zjistili, že lidstvo žilo léta v omylu. Pás cudnosti v době nejslavnějších křížových výprav, tedy ve 12. a 13. století, ještě vůbec neexistoval.

Jeho objev se přisuzuje až Italovi Francesco Carrarovi, který svoji novinku údajně představil poprvé v roce 1395. Nepochybně byla určena především pro obchodníky a bankéře italských měst. Každý, kdo četl Dekameron Giovanniho Boccacia, dobře ví, že bohatí měšťané se o svoje ženy báli mnohem víc než šlechtici nebo rytíři.

Jak pás cudnosti kdysi vypadal, ukazuje ilustrace v knize německého vynálezce Konrada Kyesera, která byla napsána v roce 1405 a nyní je v majetku Bavorské národní knihovny v Mnichově. V Berlíně, kde se expozice soustředí na život ve středověkých hradech, je nyní tato unikátní kresba k vidění.

Pás cudnosti především chránil

V třídílném katalogu výstavy (vydaném nakladatelstvím Sandstein) je pak rozbor toho, k čemu pás cudnosti sloužil. Rozhodně v něm dáma nemohla chodit dlouhé měsíce. Delší použití bylo vyloučeno, a to nejen z hygienických důvodů. Nošení pásu bylo nepříjemné a bolestivé. K čemu tedy pomůcka sloužila?

Zcela zjevně šlo o ochranu před znásilněním bandity nebo nájemnými žoldáky. Žena si ho zapnula při průjezdu nebezpečným úsekem cesty nebo ho použila ve chvíli, kdy došlo k dobytí a rabování hradu či města. A není vůbec vyloučeno, že pás cudnosti se používal i při milostných hrádkách. Každý, kdo někdy nemohl rozepnout podprsenku, ví, co asi prožíval v době gotiky a renesance muž, když se snažil svoji dámu „odemknout“.

Pásy i pro muže

Zdá se, že existovaly i pásy cudnosti pro muže, ale ty bránily spíše onanii, která byla považována ve středověku za hřích. Toto odsouzení dokládá i unikátní plastika muže, který se sám uspokojuje, a která byla ve 13. století umístěna v interiéru kaple v areálu císařského hradu v Chebu, kde zastupuje lidské neřesti.