Japonský prozaik a překladatel Haruki Murakami se jeho slovy nechal inspirovat a vyzpovídal se ze své posedlosti během. V knize O čem mluvím, když mluvím o běhání se svěřuje s myšlenkou na epitaf vytesaný na náhrobním kameni: „Haruki Murakami, 1949–20** Alespoň vydržel běžet až do konce.“

Běhání se mu totiž stalo dennodenní potřebou. Každý den urazí minimálně deset kilometrů, takže ve svých tréninkových denících má zápisy – od 250 do 360 kilometrů překonaných měsíčně. A pak vrcholy, jeden maratón ročně. Nejslavnější z Marathonu do Atén a ten v New Yorku.

Vše souvisí se vším a populární japonský prozaik, který spojuje klasické tradice asijské literatury s postupy moderní evropské a americké tvorby, si musel přiznat, že běhat každý den začal v roce 1982. Jen krátce předtím kousek od nádraží v Sendagaji v Tokiu začal provozovat jazzový klub. Jenomže to vše mělo další souvislosti.

Ještě předtím se totiž rozhodl stát se profesionálním spisovatelem. Dnes je překládaný do šestatřiceti jazyků, takže stojí za to zamyslet se i nad jeho esejistickými úvahami o běhání. O hledání zdrojů lidské aktivity tu totiž jde.

Psát se rozhodl při baseballu

Psát začal v roce 1978, 1. dubna v půl druhé odpoledne. To si přesně pamatuje, bylo to na baseballovém utkání japonské nejvyšší soutěže, když sledoval krásný odpal a suverénní a přitom klidný běh pálkaře na první metu.

V tu chvíli se rozhodl. A napsal první knihu Poslouchej, co zpívá vítr a pak i druhou nazvanou Pinball, 1973. „Psal jsem pro samotnou radost z psaní,“ svěřuje se. Jenomže zjistil, že psát román je hlavně a především fyzická práce.

I když se to nezdá, sepsat nějaký text je dost možná práce duševní, ale dotáhnout do konce tlustou knihu má mnohem blíž k fyzické námaze než k čemukoli jinému. A vyžaduje si svou pravidelnost.

Spisovatel napíše denně minimálně 15 stran textu

Vždyť i Raymond Chandler napsal: „I kdybych neměl napsat vůbec nic, stejně se na několik hodin denně posadím k pracovnímu stolu a tam se o samotě pokouším soustředit.“ A český spisovatel Jan Šmíd mi říkal: „Spisovatel není ten, kdo napíše nějakou knihu, ale ten, kdo každý den napíše minimálně patnáct stránek textu.“

Největším problémem se však Murakamimu stalo udržení tělesné kondice. Aby se mohl soustředit, začal kouřit. Po dřině provozovatele jazzového klubu starajícího se o vše, a navíc o rodinu, mu postupně ubývalo sil a on začal přibývat na váze.

Běhání s sebou přineslo několik velikých výhod. Nemusel si k němu shánět partnery nebo kolegy. Po čase přestal kouřit. A pojednou si uvědomil, že pravidelné usedání k bílému papíru a pravidelný běh mají cosi společného. Snad rytmické uspořádání lidské aktivity.

Důležité jsou priority

A Murakami si uvědomoval, že je nezbytné mimo dobu, kdy je člověk ještě docela mladý, mít v životě nějaký žebříček priorit. Nějakou posloupnost, podle které rozdělujete svůj čas a energii. On si zvolil psaní a běhání. Při prvním maratónu, který měl být vyvrcholením jeho snahy o sebezdokonalení, zjistil, že je špatně připraven. A hrdý autor a běžec si uvědomil, že hranice mezi zdravou sebedůvěrou a pýchou, která člověku škodí, je nebezpečně tenká. Zjistil, že prohře se lze vyhýbat jen do určité míry.

Nikdo nemůže čekat, že bude v jednom kuse vítězit. „Dálnici lidského života nejde projet celou na plný plyn v předjížděcím pásu. Nehledě na to ale opravdu nechci opakovat vícekrát tytéž chyby,“ píše.

Kniha esejů přinese milovníkům fabulovaných lidských osudů zklamání. Citlivý čtenář vnímající autorovu duši a jeho potřebu rozumět sobě i světu si může najít chvíle meditace, v nichž se objeví poznání. Třeba o stereotypech lidské činnosti, která se může jevit naprosto kreativní a individuální. Nemusí to platit vůbec jen o psaní.

Haruki Murakami (1949)

Murakami je jedním z nejvýznamnějších japonských spisovatelů současnosti. V roce 2006 získal Cenu Franze Kafky. Jeho knihy byly přeloženy do 36 jazyků. Po studiu na univerzitě si založil na kraji Tokia jazzový bar. Mezi jeho nejznámější prózy patří Hon na ovci (1982, slovensky 2004), Konec světa&Hard-boiled Wonderland (1985, česky 2008), Norské dřevo (1987, č. 2002), Sputnik, má láska (1999, č. 2009), Kafka na pobřeží (2003, č. 2006). Murakami přeložil také do japonštiny knihy F. S. Fitzgeralda, Johna Irvinga nebo Trumana Capoteho.