První klapka padla na Silvestra v deset hodin ráno. Od Rudolfina vyrazil červený kabriolet, v něm pětice herců, kolem skupinka filmařů. Následující dvacet tři hodiny a čtyřicet pět minut mohli Pražané i turisté sledovat barevnou partu vedenou vysokým temným mužem s dlouhou píšťalou, jak táhne středem města a hraje i točí ten dávný příběh lásky.

"To počasí jakoby nám někdo odněkud poslal," řekla kostýmní výtvarnice Krysaře a životní partnerka Františka A. Brabce Jaroslava Pecharová, a její úsměv mi se slotou za oknem nešel moc dobře dohromady. Záhy se ukázalo, že tím odněkud opravdu nemyslí peklo natož něco horšího. "Já to krásné počasí s modrým nebem nemám ráda. Miluji extrémní situace, a pro Krysaře jsme si nemohli lepší přát: na Silvestra ráno poletující drobný sníh, pak tání a postupně sílící mráz. Všechno se měnilo před očima tváře herců, ublížené změnou teplot, kostýmy, jejichž devastace byla v průběhu čtyřiadvaceti hodin naprosto přirozená, Praha, která se z euforie silvestrovské noci promrzla do prázdnoty a kocoviny Nového roku."smrti a zkázy. Trochu jako potulní komedianti...

Praha tvoří kulisu, dvacítka nadšených studentů DAMU lidské hemžení, čtyři herci jsou tu hlavní: Petr Jákl Krysař, Richard Krajčo Kristián, Karel Dobrý v roli Ďábla Osudu a Ester Geislerová Agnes.

"O tu jsme měli největší strach, vždyť v tom mraze měla na sobě letní šatičky," říká s mateřskými obavami Milica Pechánková z distribuční společnosti Bontonfilm, která vypraví 6. března Krysaře do kin. Ale snad to dobře dopadlo jejich zdraví i film.

"Když jsem viděla nadšení, jaké bývá přisuzováno snad jen amatérům a zároveň absolutní profesionalitu maličkého štábu, v němž navzdory improvizacím každý přesně věděl, co má dělat, věřím, že to jinak dopadnout nemůže. To by byl ten svět ještě nespravedlivější, než tušíme," dodává Pechánková a radši ani nemluví o tom, že jednou už si osud s režisérem a kameramanem v jedné osobně zahrál šeredně, a zrovna o půlnoci: počítadlo na kameře ukázalo, že jede, ale slyšet nebylo nic, kolem létaly rachejtle, Pražané nadšeně bouchali šampaňské, mezi filmaři se prodírali turisté. František točil jako o život možná nejlepší záběry v životě. "Prostě tam nejsou," připouští a ještě teď se mu zachvěje hlas. "Těžko říct, co přesně se stalo. Vím jen, že není konkrétní viník, jen neuvěřitelná shoda okolností, snad opravdu osud. Jenže mě to zjištění na příští hodinu doslova odbouralo, a pak jsme museli dohánět, popisuje nejkritičtější momenty natáčení. Samozřejmě jela druhá kamera, Ramunas Greičius točil atmosféru půlnoční Prahy, takže nakonec budu možná jen já vědět, co ve filmu chybí."

F. A. Brabec: Je mi líto, že natáčení skončilo, mám ho rád

Chraptíte, tvář máte ošlehanou mrazem do ruda, ale záříte. Zase jste si prosadil svou. Kde se ve vás to puzení pořád bere?

Někdo je zkrátka náturou rybář, já byl vždycky neposedný chlapec. Sotva jsem něco dodělával, už jsem chtěl dělat něco jiného. Když jsem fotil i když jsem pak studoval na FAMU kameru. Ročníková cvičení jsem míval tři místo jednoho, absolventský film AEIOU jsem natočil jako celovečerák, už při čtvrtém filmu, Obecné škole, jsem chtěl dokazovat, jaký jsem profík, jak dokonalá může být kamera v souladu se scénářem i režií.

Když už je o tom řeč o vašem setkání a rozchodu s Janem Svěrákem se svého času hodně psalo. I v bulváru. Jak to vy sám vidíte dnes?

Setkání s ním byla bomba, která mě jako kameramana doslova vymrštila nahoru. Natočili jsme Obecnou školu, pak Akumulátor 1, ale to už jsem cítil, že tu dokonalost nějak nemůžu vydržet. Přišel jsem s nápadem na Jízdu, a Honzovi se do ní moc nechtělo, přemlouval jsem ho. Nakonec jsme ji natočili, ale naše spolupráce stejně dospěla k vrcholu. Rozešli jsme se, a dnes vím, že to bylo dobře. Tenkrát jsem si možná ani neuvědomoval, jak moc různé máme povahy. Začal jsem testovat režii, v Králi Ubu jsem si zkusil divadlo v reálu, Kytice byla filmová báseň. V ní jsem pro sebe došel na vrchol práce kameramana i vypravěče. A najednou už jsem nechtěl dělat věci správně, kreslit si scénář podle zavedených pravidel. Jsem rád, že to umím, ale chci zase jinam. Tak vznikl Krysař, film, který sice má scénář, ale v něm spoustu prostoru pro improvizaci a náhodu.

Čím se liší váš Krysař od Dykova a Landova?

Je to Krysař roku 2002/2003. Podle Dyka by všichni museli umřít a kdo by na to dnes chodil? Landův muzikál je zase trochu moc muzikál se svými zákonitostmi. My jsme kdesi mezi tím, Dykův text jsme chtěli povznést k současnosti: Krysař vymění svou moc za lásku a naději, moc přenechává Ďáblu Osudu. Ten se hodně raduje...

Chtěl jste natočit film za 24 hodin, povedlo se, co cítíte?

Není to jednoduché. Chodím rád do práce, baví mě celý proces vzniku filmu, po každém natáčení jsem se těšil do střižny. Teď poprvé ne. Chtěl bych ještě filmovat, je mi vlastně líto, že to bylo tak krátké. I když jsem si to sám předepsal.

Splnila se vaše očekávání pokud jde o princip náhody, improvizace, zapojení diváků z ulice do akce?

Toho posledního bylo méně než jsem čekal. Lidé se spíš dívali, a s postupující nocí těch, kteří se zapojili, ještě ubývalo. Ale jinak to bylo úžasné. Praha byla tak nádherná, že nakonec tam bude méně špíny a střepů, než jsem plánoval. Jsem starý kýčař a nechci jí ublížit, byla kouzelná. Šla jste někdy na Nový rok v sedm ráno zamrzlou, liduprázdnou Prahou?

To opravdu ne.

Zkuste to, ten zážitek je nečekaně kouzelný.

Co herci? Uměli?

Víc, než jsem čekal. Dokonce se drželi scénáře víc, než jsem původně chtěl, přestože ho dostali až 30. prosince. Sami se tak rozhodli, tvrdili, že drží natolik pohromadě, že ho nechtějí přílišnou improvizací zkazit.

Nebojíte se, že vás teď budou ostatní režiséři nenávidět v obavě, že jim producenti budou s odkazem na vás zkracovat natáčecí plán?

Nesmysl! Krysař není normální film ani způsob práce, který by se měl opakovat. Je to provokace, výkřik, v němž nechci nikomu konkurovat, s nikým bojovat než sám se sebou. Byl jsem velmi šťastný, když jsem se stal režisérem, ale po Kytici jsem zase nevěděl jak dál, jestli vůbec ještě mám režii dělat. Teď už to snad zase vím, ale věřte, že vlastních pochybností mám pořád dost a dost. A jestli mi něco udělalo opravdu velkou radost, pak to, že když se objevila v prosinci v novinách první zpráva o Krysařovi, nabídli se mi dva režiséři, kteří už mají spoustu vlastní práce za sebou, že mi budou dělat asistenty. Klobouk dolů.