Proč jste knihu nazval Trpké povídky? Cítím v tom vaši ironii, protože jde spíš o laskavý pohled na svět kolem.

Myslím si, že každý malér má svůj poločas rozpadu a teprve až jistý odstup mění neúspěch v úsměv. Hledání v podnikání, citech či jen denní harmonie předchází často zklamání a hořká zkušenost. I planá hruška musí přejít mrazem, aby zesládla.

Píšete, že se raději díváte veselýma očima. Přesto si dokážete vystřelit sám ze sebe i z hlupáků a maloměšťáků. Třeba z filmového štábu, který hledáním přírodní idyly málem zničí hezký domek a zahradu staré paní.

Ano, v pokrytectví a přetvářce kolem vidím jistou formu zbabělosti a ochranného zbarvení v boji o přežití ve zvlčilé době. Humor je jediný posilující pohled na jakoukoli epizodu a já se chci naučit pohybovat v čase tak, abych uměl nacházet nadhled. Záměrně si poslední dobou dávám stále větší nedosažitelné cíle, abych se dostal na dřeň své vůle. „Kdo s koho“ vidím stále kolem, jak se slepice na zabijačce perou o prasečí střívko, a sotvaže ho jedna do sebe nasouká a téměř převezme podobu vepře, vyzobne jí jiná slepice poslední konec ze zobáku.

Jak je těžké po knihách vašich Hospodských, Vesnických i Karí povídek, které byly inspirovány Indií, hledat náměty, které se neopakují?

Naopak, náměty se stále opakují, chceme víc, namísto abychom se svěřili citům. O ty tady jenom jde a vše je jenom náhražka. Chceme být milováni a sami nechceme nic dát. Opravdu nejsme nic a příběh kohokoli z nás je příběh všech. V soustavě pístů je malý pohyb velkého překvapivým zdrojem pro tucet malých.

Lze se autora ptát na míru reálné inspirace a fabulace? Nakolik jste si třeba musel přibarvit setkání s Karlem Gottem, který vás v moskevské restauraci považoval za „domorodce“?

Všechny povídky mají reálný základ a fabulace je zase jen zlehčení. Vlastně v této mé poslední knize jde o outsidera ve hře velkých, a chci-li, aby se čtenář pohoupal a ztotožnil, musím příběhy vyprávět v prvé osobě. Když mně na chalupě chcípli králíci, podotýkl soused: „Já vám to říkal, že je nemáte krmit jen trávou, že ji zdupou a pak se zdujou, teď vám vyhynul celý chov a škodu máte tak dva tisíce.“ „Hm, je mi z toho smutno. Ale onu povídku, jak ty králíci chcípli, prodám, sousede, za pět,“ ujede mi, ačkoli vím, že o penězích to kolem není. Příběhy se pouze dějí.

Jste znám jako kritik konzumní společnosti. Po návratu z Indie jste před lety říkal, že byste „řešení“ rád viděl právě ve východní filozofii, umožňující zastavení v tomto světě. Jak se vám to podařilo?

Zatím nepodařilo, ale už zítra začnu.

Jste muž mnoha tvůrčích aktivit. Kam všude lze v nadcházejícím létě pozvat ctitele vaší harmoniky, zpěvu i humoru?

Přijeďte do mého Vesnického klubu v Chotěmicích a potkáte všechny blázny současnosti. Divadelníky, hudebníky, lidové kibice. Staňte se pošetilci, snílky a básníky. Přijďte pěšky, lehněte si do stodoly a počítejte kokrhání kohoutů – vychraptělého od Kolbů, vykřičeného od Jarošů, bojovného od Koblížků – bavte se, žijte. Kdy jste naposled usnuli až se svítáním?