Madonna může být klidná. Pokud ještě skutečně sedí na trůnu americké dámské pop music a čechrá vlasy zlehounka se přibližující Britney Spears, může se klidně uvelebit a spořádat další banán. V pořadí třetí album Pink přineslo mnoho povyku pro nic. Alespoň slečna Růžová vyvádí jako pominutá...

Opřela se o dva pilíře: starou známou Lindu Perry, kterou kdysi otravovala tak dlouho, až ji přiměla ke spolupráci a která druhdy stála v čele dívčích 4 Non Blondes, a Tima Armstronga, punkera z formace Rancid. Třetí klíčovou autorkou hudby do mariáše byla ona sama.

Výsledkem je album velmi pestré a flexibilní, což se ovšem ukazuje být přehmat. Pink se na něm podobá leckomu, marně ale budete hledat její vlastní tvář. Je seriózní popovou zpovědnicí, punkovou rebelkou nebo písničkářkou se srdcem na dlani? Ráda by byla vším, ale odtud Madonnu a její nohsledky neohrozí, neboť ti nahoře jsou čitelní.

Těžko kdo upře Pink jiskrný hlas s potřebným sex-appealem a rockovým tahem vpřed. Dokáže se s ním vetřít do role opuštěné školačky či drzé rebelky z rohu sousední ulice, umí ale být i pevnou hvězdou popu. Požádala tak o další čas. Její růžová hlava musí vymyslet čím a kým chce být. Talent být kýmkoli nesporně má.

Pink: Try This
BMG, 55:59