Na Kiss se ale rozhodně nechodí kvůli tomu, že si posluchač užije neobvyklých instrumentálních nápadů, ploch nebo exhibic a že uslyší někoho výtečně zpívat. S přibývajícími léty chybí kapele také energie, a tak je její výkon přece jen poněkud těžkopádný.

Při nedělním vystoupení v pražské O2 Areně o drobný kousek převážila pozitiva. Ta koneckonců halu do posledního místečka zaplnila a sedmatřicet let existující čtveřice z Brooklynu nabídla to, co se od ní očekávalo. Nic víc. Spokojenost nakonec byla na obou stranách. K té fanouškovské nesporně přispělo i to, že jim na mobilní telefon v závěru koncertu naskákala zpráva o definitivě mistrovského titulu našich hokejistů. Slavit jej v přítomnosti hudební legendy se jen tak nepoštěstí.

Obligátní vyplazování jazyků

Obligátní vyplazování jazyků

FOTO: Petr Houšek

Kiss dorazili v rámci turné Sonic Boom Over Europe: From the Beginning to the Boom, které obhajuje jejich loňské album Sonic Boom. Nebylo příliš úspěšné, laťku nastavenou počiny ze sedmdesátých let nepřelezlo, a tak se v programu z novinky objevily pouze tři skladby, které vedle letitých hitovek vypadaly jako skromné příbuzné.

Paulu Stanleymu (zpěv, kytara), Geneu Simmonsovi (baskytara, zpěv), Tommymu Thayerovi (kytara, zpěv) a Eriku Singerovi (bicí, zpěv) nelze upřít vůli naplnit rockové poselství dávných let. Ti první dva jsou duše a šoumeni. Stanley mezi písněmi neustále burcoval publikum a nejméně desetkrát zopakoval naučené slovo „Pracha“ (měl na mysli město, v němž se koncert odehrával), Simmons zase provokativně vystrkoval dlouhý jazyk a před skladbou I Loved It Loud vyplivl z úst krev (samozřejmě falešnou) a z pódia „odletěl“ těsně pod strop arény, odkud uvedenou píseň šéfoval.

Image od sedmdesátých let nezměnili.

Image od sedmdesátých let nezměnili.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Oba jsou tahouny a posly hudebně-cirkusové filozofie Kiss. Jsou slušní autoři se schopností napsat písničky, které vešly do historie, současně jsou průměrní instrumentalisté a zpěváci, což v Praze několikrát potvrdili.

Pozoruhodné bylo, že ani jejich dva souputníci nepodali výkony bytostně přesvědčivé, což dokumentoval bezradnými kytarovými sóly zejména Thayer. Na tradiční rock’n’rollový cirkus to ale stačilo, zvláště v sousedství světelných, pyrotechnických i vizuálních efektů, jimiž bylo vystoupení vyparáděno a které z něho udělaly zážitek.

Na úvod vyjeli Kiss na zdviži, jež je ze zadní části pódia přenesla do přední a postavila na pevnou zem. Ohňové gejzíry doprovázely výbuchy, při skladbě Firehouse přišly ke slovu sirény a kromě jedné velkoplošné projekce nad pódiem a dvou po stranách, na které bylo snímáno dění na scéně, se vizuální složka koncertu odehrávala i na šestatřiceti obrazovkách přímo na pódiu. Světelné efekty všemu zdatně sekundovaly.

Kiss navíc zahrály hity: Let Me Go, Rock’n’roll, Deuce, Crazy Crazy Nights, Detroit Rock City nebo Love Gun si publikum zpívalo s nimi. Rock’n’rollové poselství naplnili. Bereme-li tedy rock’n’roll jako zábavu.

Celkové hodnocení: 55%