To, že se Baborák ve svých 34 letech rozhodl odejít od Berlínských filharmoniků a že se chce věnovat komorní a sólové hře, je pro hráče jeho kvalit pochopitelné. Dirigovat velký orchestr je přece jen něco jiného – ale po úterním večeru nezbývá než konstatovat: Ejhle, dirigent!

Tak jako v sedmdesátých letech vynikl památný dirigentský debut houslisty Josefa Vlacha, tak zapůsobilo na pamětníky Baborákovo řízení ČNSO.

Jistě, repertoár večera byl trochu odlišný od běžných koncertů a v některých momentech měl i prvky humorné show (Mozartova Lovecká s výstřely z pušek a štěkotem šestice muzikantů na vodítku). Ale humor do hudby patří a není třeba se mu vyhýbat.

Saksala zase ve Vaňhalovi dokázal, že kontrabas může být i sólovým nástrojem.

Vrcholem večera bylo podání Händelových barokních skladeb pro anglický královský dvůr (dvě suity z Vodních hudeb a Hudba k ohňostroji). Baborákův nápad se zvětšením orchestru (žestě a dechy, bicí) podtrhl slavnostní ráz skladeb a přinesl netušený dojem, zesílený i o skvělý výkon účinkujících. Baborák zkrátka dirigoval s magickým účinkem.