Polanského film Pianista do nejmenších podrobností líčí na peripetiích výjimečného varšavského klavíristy, jeho rodičů a sourozenců takřka všednodenní prožívání obyvatel židovského ghetta. Právě ona podrobnost, detailizace jejich "běžných" starostí, konkretizace pro nepamětníky nepředstavitelných podmínek života v izolované a vyhladovělé čtvrti, postupný průběh jednotlivých událostí holocaustu, které vedly přes naprosté ožebračení a ponížení Židů až k jejich exodu, je nespornou předností filmu a jeho velkým přínosem. Máloco dojme a varuje víc, než sdílené prožívání a konkrétní příběh.

Čítankový příklad tisíců osudů

Jsme tak svědky toho, kterak Szpilmanova rodina- jeho rodiče, dvě sestry a bratr, jsou nuceni po obsazení Varšavy Němci postupně přijímat tvrdé a ponižující restrikce zaměřené proti židovské komunitě. Nejprve jsou donuceni kvůli narůstající existenciální krizi a hladu rozprodávat majetek, který rodina dlouhá léta shromažďovala, včetně pianistova drahocenného klavíru, musejí potupně nosit Davidovu hvězdu, jsou přestěhováni do zdí obehnaného přelidněného centra chaosu, ve kterém živoří půl miliónů Židů, až je jejich osud zpečetěn deportací do táborů smrti. Jejich příběh je takřka čítankovým příkladem osudů stovek tisíců podobných. Szpilman osudnému transportu shodou neuvěřitelných náhod unikne a pomocí polských přátel, ale i německého důstojníka, je mu souzeno přežít.

Autenticita především

Síla příběhu není jen v jeho peripetiích. Ba naopak, chronologické odpočítávání jednotlivých historických momentů a událostí osudů nebohých Židů je místy podáváno až příliš didakticky a doslovně, jakoby neexistovala žádná dějinná paměť diváků. Sám režisér přiznal, že jeho záměrem bylo film představit celému světu, tedy i tam, kde slovo holocaust není všeobecně známo. Příběh je silný především v jeho autenticitě, tedy v úplném a detailním líčení vše prostupujícího rozkladu a ničení, nesmírných krutostí a vražd nevinných obětí, čehož je hlavní postava neustálým svědkem, a kterým jen zázrakem ujde. Neustálá hrůza a zmar, nutnost se věčně ukrývat a jen těžko hledat základní obživu postupně mění nonšalantního klavíristu Szpilmana ve zvířecího osamělce, který překonává i nejubožejší podmínky života jen díky instinktu přežít.

Polanský nechtěl autobiografii

Autenticita je do velké míry dílem předlohy. Sám Polanský nechtěl, aby centrální osou příběhu byly jeho vlastní autobiografické zážitky. Použil tedy vzpomínky legendárního klavíristy, které nepostrádají značnou míru objektivity (atmosféra v rozkastovaném ghettu, kde klavírista hraje místní židovské smetánce, ale také pomocná ruka nacisty Hohenfelda), jež doplnil vlastními zážitky a osobními zkušenostmi. Autentickým se režisér snažil být i ve ztvárnění dobové Varšavy; při hledání vhodných exteriérů si Polanský dlouho nemohl vybrat, a proto se rozhodl postavit vlastní model předválečné Varšavy na základě dobových fotografií a vyprávění pamětníků. Stejně akurátní byl i při výběru postav, které museli dokonale odpovídat typologii dané národnosti- esesáky hrají Němci, Poláky Poláci.. Vznikl tak snímek hodnotný hned v několika směrech. Je totiž nejen dobově věrným a detailně propracovaným svědectvím o jedné tragické historické epoše lidstva, je ale i o naději, ohromné lidské síle a vzájemné pomoci. Ocenění, která při loňském putování světem získal- mimo jiné i Zlatou palmu na MFF v Cannes- jen potvrzují, že Polanský točit umí.

 Pianista (Pianist) Režie: Roman Polanski, scénář: Ronald Harwood, kamera: Pawel Edelman, hudba: Wojciech Kilar Hrají: Adrien Brody (Wladyslaw Szpilman), Thomas Kretschman (německý důstojník Hohenfeld), Frank Sinlay (otec), Maureen Lipman (matka), Ed Stoppard (Henryk), Julia Rayner (Regina), Jessica Kate Meyer (Halina), Emilia Fox (Dorota), Rooth Platt (Janina)