Svá poslední dvě alba – Slast Minute (2007) a Máš mě na svědomí (2010) – jste nevydali u velkého vydavatelství, nýbrž víceméně ve vlastní režii. První dvě kolekce jste předtím poslali do světa na křídlech nadnárodního koncernu Universal Music. Je nevýhoda nemít za sebou silnou společnost?

Nezbývá nám nic jiného, než se učit být bez ní. Nebudeme si ale mazat med kolem pusy: byla to pro nás zpočátku obrovská nevýhoda. Navíc máme určitý handicap, že pocházíme ze Šumperka, města, které není hudebním centrem a člověk odtamtud hůře navazuje kontakty, než když je například v Praze. Máme ale kolem sebe naštěstí pár dobrých lidí, kteří nám pomohli.

Velké vydavatelství nám zpočátku samozřejmě chybělo, ale na druhou stranu jsme byli do té vody hozeni včas a myslím, že jsme se v ní docela naučili plavat. Navíc zjišťujeme, že spousta dalších kapel odešla od velkých firem a vydává ve vlastní režii nebo ve spolupráci se svým managementem. My teď máme skvělou koncertní agenturu Promo Produkce a tím pádem i skvělého vydavatele.

Je ve vašich písničkách atmosféra a duch rodného Šumperku?

Už od první desky nám novináři říkají, že v naší hudbě jsou charakteristické melodika a líbeznost. Osobně si myslím, že nesouvisí ani tak se Šumperkem, jako s tím, že jsme vyrůstali na folkové hudbě. Ve dvanácti letech jsme založili folkovou kapelu, osm let jsme objížděli folkové akce a naše největší vzory byly z oblasti folku. Naše melodika podle mě pochází z těchto kořenů. I naše nejrockovější, nejriffovější a nejdravější písničky se dají zahrát se španělkou u táboráku.

Ve vašem repertoáru je už spousta písní, které u posluchačů uspěly na první poslech. Snažíte se skládat s tímto záměrem?

Když složíme materiál na novou desku, hledáme v něm potenciální singly. Pokoušíme se vybrat písničky, které se budou líbit rozhlasovým dramaturgům a zařadí je do vysílání. To je důležité pro každou kapelu. Vybrané písně se musí tomu dramaturgovi zalíbit na první druhý poslech, víc času nám nedá. A tak některým písničkám ještě upravujeme aranže a podobně.

Na nové desce je například skladba Zůstaň, ve které s námi hostuje zpěvačka Klára Vytisková z kapely Toxique. Původně jsme v ní měli ještě jednu poměrně složitou pasáž. Když jsme se ale rozhodli, že z ní chceme mít singl, vyhodili jsme ji. Jinak ale nestojíme o to, aby naše písničky byly za každou cenu popěvky na první poslech nebo tzv. odrhovačky. Snažíme se složit co nejzajímavější skladby, ve kterých si dobře zahrajeme, zazpíváme a které nám připadnou zajímavé. Lidé přece neposlouchají desky jen jednou a my spoléháme i na to, že si v našich písničkách najdou kouzlo třeba i později.

Vaše desky mají poměrně jednoznačnou atmosféru příjemné popfolkové nostalgie a lehkého smutku. Uvědomujete si to?

Už když jsme nahrávali první album, říkali jsme si, že musí být energické tak, jako jsou energické naše koncerty. Nakonec vznikla posmutnělá nahrávka s poměrně intimní atmosférou. Nikdo nás za to neodsoudil, i my s ní byli spokojeni, ovšem dohodli jsme se, že druhé album energické bude. Zase se to ale nepovedlo, a tak jsme to odsunuli pro další desku. Dosud nám to nikdy nevyšlo, i když u novinky Máš mě na svědomí jsme byli přesvědčeni, že se to alespoň trochu podařilo.

Lidé nám ale zase píšou, že je na ní nostalgická a intimní atmosféra – jako vždycky. Zpěvák Petr Fiala nám kdysi říkal, že když s kapelou Mňága a Žďorp nahráli album, o kterém si mysleli, že je revoluční, lidi jim stejně říkali, že je to typická Mňága, pořád dokolečka. Cítíme to stejně.

Nemají vám kamarádi v Šumperku za zlé, že váš největší hit se jmenuje Praha?

Spousta lidí nám to trochu vyčítá, a nejenom v Šumperku. Pro mnoho lidí jsme kapela, která se dostala do povědomí a sdělovacích prostředků z malého města, a to je jim sympatické. V žertu ale z řady z nich často vypadne, že je v našem případě trochu paradox napsat písničku Praha.

My tenkrát nechtěli složit poctu hlavnímu městu. Je to zvláštní skladba, která vznikla, když jsme v šestnácti letech byli na svém prvním koncertu v Praze. Dostali jsme krásné ubytování nad Vltavou, přímo naproti Národnímu divadlu, a v noci jsme tam zažili první pořádný mejdan s holkama. Kapela, holky, alkohol, nádherná noc. Během ní složil brácha Tomino tu skladbu. Nazvali jsme ji Praha na počest místa, které nás inspirovalo. Ale musím přiznat, že kdybychom věděli, že se stane hitem a ten název nám bude trochu na obtíž, asi bychom to vymysleli jinak.