Prózu vydal po mimořádném úspěchu románu Plechový bubínek (1959), kterým se představil jako kritický a sebekritický příslušník národa, jenž rozpoutal nejstrašnější válku v dějinách a spojenými silami byl poražen. Rodný Gdaňsk byl přítomen i v próze Psí roky (1963), spojující „velké“ dějiny s osudy zdánlivě obyčejných lidí. Příběh Joachima Mahlkeho, chlapce, jemuž bylo na začátku války čtrnáct let, je tématem druhé Grassovy prózy.

Příběh vypráví s odstupem od hlavní postavy, jako by se obával zpovědi, zároveň s vědomím plynoucího času, vždyť na Mahlkeho se ptá spolužáků i dávno po válce. Mahlkemu je o dva roky více než autorovi a branná povinnost nacistické říše si ho našla dřív. A on, chlapec trpící podobně jako hrdina první knihy tělesným postižením (snad úraz nebo příroda ho postihly mimořádně velkým ohryzkem), slouží u tankových jednotek a na dovolené kamarádům nevzrušeně vypráví o bojích v Rusku.

Vědomí Grassova účinkování v posledních měsících války právě v tankovém vojsku SS, o němž psal v pamětech, osvětluje autorskou inspiraci. Nemění nic na tom, že jde o působivé protiválečné dílo.