Na Festivalu francouzských filmů uvedl Jeunet svou novinku Galimatyáš, komedii o partě outsiderů, kteří se pustí do boje se zbrojním průmyslem. Dnes vstupuje Galimatyáš do kin.

Distributor o vašem filmu tvrdí, že jsou to Dannyho parťáci s duší Amélie z Montmartru. Zní to lákavě, co vy na to?

Nevím, sám bych asi viděl spíš podobnost se seriálem Mission Imposible. Dannyho parťáci jsou přece jen realističtější, tady je všechno, co parta mého Danyho (hlavní postavu hraje Dany Boon – pozn.red.) podniká, naprosto impossible tedy nemožné.

Má přesto tahle vaše partička nějaký reálný předobraz třeba v konkrétních lidech, jimž jste jejich vlastnosti nadsadil?

Ne, všechny jsem si vymyslel. Měl jsem jich dokonce dvanáct, ale pak jsem si řekl, že sedmička je dobré číslo – sedm trpaslíků, sedm samurajů, sedm statečných...

Jak vás napadlo poslat bezdomovce do boje se zbrojním průmyslem?

Víte, mně trvá dost dlouho, než dostanu nápad na film, nehrnou se mi do hlavy jeden za druhým. V tomhle případě jsem ale měl nakonec tři: chtěl jsem natočit film o skupince pobudů z rodu sedmi trpaslíků, dále mě zajímal obchod se zbraněmi jako problém a už dlouho mě baví téma pomsty. Takže jsem to spojil dohromady.

S režisérem přijela do Prahy i herečka Julie Ferrierová (vpředu), která hraje ve filmu hadí ženu. Marie-Julie Baupová (vlevo) hraje Kalkulačku a Jolande Moreauová matku Tambouille.

S režisérem přijela do Prahy i herečka Julie Ferrierová (vpředu), která hraje ve filmu hadí ženu. Marie-Julie Baupová (vlevo) hraje Kalkulačku a Jolande Moreauová matku Tambouille.

FOTO: HCE

Máte málo nápadů a pak dáte tři do jednoho filmu, čímž to zdaleka nekončí – těch konkrétních nápadů, zvlášť při využívání odpadků jako zbraní, je tam nepřeberně. Neplýtváte vy s nimi nakonec?

To mi říkali už u Amélie, že jiný by z té látky natočil tři filmy. Jenže já si myslím, že v tom to je: nemělo by se točit podle pravidla jeden nápad – jeden film. Amélie je podle mého názoru tak úspěšná právě proto, že je v ní těch nápadů víc. A pokud jde o konkrétní fórky, mám takovou metodu, že jakmile slyším něco zajímavého nebo vtipného, okamžitě si to zapíšu.

Můj spoluscenárista Guillaume Laurant dělá totéž, takže časem máme krabičky plné nápadů. Když pak začneme pracovat na tom hlavním, pomyslné krabičky otevřeme a začneme z nich sypat další.

Amélie vynesla Audrey Tautouovou mezi světové hvězdy. Plánujete další spolupráci?

Uvidíme. Natočili jsme spolu ještě Příliš dlouhé zásnuby a letos jsme udělali reklamní spot na parfém Chanel no 5. Má dvě a půl minuty, a i když to je jen reklama, práce to byla hezká. Sám jsem si ji napsal a natočil a to, že Audrey předtím hrála Coco v celovečerním filmu, bylo inspirující. Navíc klient byl spíš mecenáš – dal mi hodně peněz a volnou ruku.

V Praze nejste poprvé – co se vám tu líbí?

Máte pravdu, natáčel jsem v Praze hudbu k Městu ztracených dětí, byl jsem tu, když jsem hledal místa pro natáčení Příliš dlouhých zásnub. Jednou bych tu chtěl určitě něco natočit, a když už se ptáte, nejvíc se mi líbí pražské tramvaje. Ani nevím, co mě na nich tak láká, mám prostě chuť natočit film, kde by hodně pršelo a jezdily v něm tramvaje.

Jedna z kouzelných postav Galimatyáše se vyjadřuje prakticky výhradně prostřednictvím rčení a přísloví – vystačil jste s těmi, které znáte?

Kdepak, museli jsme si vypomoci. Zadali jsme do internetového vyhledávače heslo „zvláštní věty“ a najednou jsme jich měli osm set. Z nich jsme vybírali ty, které se nám hodily do děje. Popravdě řečeno jsme ale s Guillaumem Laurantem trochu váhali, jestli to tam zařadit, báli jsme se, že to bude těžké na překlad do zahraničí. Ale už na festivalu v Torontu se ukázalo, že to lidé v angličtině pochopili výborně, a jak jsem teď slyšel smát se diváky v Praze, je mi jasné, že bohatá čeština si s tím poradila snadno.

Jaký měl film ohlas ve Francii, předpokládám, že už jste měli premiéru?

Galimatyáš už je v kinech, ale start nedopadl podle našich představ. Čekali jsme sice nástup prasečí chřipky, ale dostavila se cholera v podobě filmu o Michaelu Jacksonovi, který nasadili do kin zároveň s Galimatyášem. Tím jsme přišli o hodně diváků.

Ještě před deseti lety by se něco takového nemohlo stát, ukazuje to podobu současného světa: kapitalismus je ve fázi, kdy jsou všechny rány dovoleny, zisk je absolutně na prvním místě, nerespektují se žádné smlouvy, žádná ujednání. Provozovatel kina si může dělat úplně co chce.

Francie je přitom známá svou ochranou domácí kultury. Mění se to snad?

Nemění, ale ochranná politika ve Francii znamená dotace a podmínky pro to, aby domácí filmy vznikaly. Jakmile jsou na světě, stane se z nich zboží jako každé jiné, a provozovatelé kin jsou bohužel většinou lidé, kteří prodávají sedadla a popcorn, ne kulturu.