Násilně zapouzdřené české divadlo se toužilo otevřít světu, což znamenalo nejen příliv umělců z Evropy (v opeře pěvců z východu či režisérů jako Robert Wilson nebo David Pountney), ale především konfrontaci s minimálně evropskými divadelními trendy.

Českým divadlem prošla coolness dramatika stejně jako muzikálové opojení, jež ve svém důsledku vedlo ke zrodu kvalitativně různorodé domácí produkce, ale také divadelních budov, souborů a fenoménu soukromého divadelního podnikání.

Otázka transformace příspěvkových divadel do nových forem však není vyřešena dosud, stejně jako cesty jejich vícezdrojového financování.

Divadlo se snažilo navázat přetrženou kontinuitu s 60. léty. Na jeviště se vrátila řada osobností, aby dovršila svou násilně přerušenou tvorbu. Ne vždy se to podařilo bez hořkosti, za všechny jmenujme neslavný konec Krejčova Divadla za branou II., dodnes bolavý bod polistopadového divadla.

Nedařilo se ani vyvolat na jeviště dramatiku reflektující současnost. Na Havlovo Odcházení, jež se o to pokusilo, se čekalo sedmnáct let.

Za dvě desetiletí vyrostla generace režisérských osobností určující dnešní podobu divadla, jehož výrazový rejstřík nabyl na žádoucí pluralitě – kromě klasické činohry či opery je tu bohatě profilovaná oblast pohybového divadla a tzv. alternativy, jež si svou „cestu do Evropy“ hledá mnohem snáz. Jistě, mělo by se psát o podfinancování většiny divadel, bulvarizaci hodnot či vystřízlivění „vítězů sametové revoluce“, ale to je téma na trochu jiné zamyšlení.