Jak je pro vás důležité blues a v jaké formě?

Blues, to jsou kořeny rockové hudby, vrhá stín přes celé dvacáté století. Přišlo z Afriky jako homo sapiens, blues je prazvukem lidství. Když ve 20. letech vznikly první nahrávky třeba Roberta Johnsona, tak to muselo být jako punk koncem 70. let. Blues delty není nijak dobově zakotvené, melodie je nezápadní - je to spíš modus než tónina -, ladění je proměnlivé a struktura elastická. Všechny tyto aspekty blues mám rád - syrovou punkovou hranu, nepředvídatelnost, nezájem o evropskou koncepci harmonie a tonality, naprosto intuitivní exprese prvotního afroamerického blues.

Ovlivnil vás punk a post-punk?

Jasně. Koncem 70. a začátkem 80. let jsem byl teenager. Byla to naše hudba. Poslouchal jsem třeba The Fall dlouho předtím, než jsem slyšel Johna Lee Hookera. Moje první kapely jako The Wreckery velmi ovlivnili The Lounge Lizards se všemi těmi dechy á la film noir a kytarami jako ostnatý dráty. Pere Ubu byli taky věčnou inspirací. Ty kapely zněly jako žádné jiné a to jsme taky chtěli - být excentricky originální. Naše rané koncerty byly látkami napájené experimenty s provokací a zmatkem.

Byl jste členem The Bad Seeds. Co pro vás znamenala tato zkušenost?

The Bad Seeds, to byl návrat do srdce divočiny. Držel jsem rytmus v Blixových abstrakcích (Blixa Bargeld - býv. kytarista Bad Seeds, nyní Einstürzende Neubauten - pozn. red.). Skladby byly nekompromisní, první koncerty vždycky začínaly písní Box for Black Paul. To byly začátky Bad Seeds jako undergroundové skupiny, pár let předtím, než se stala mainstreamem. Jezdili jsme po světě a mně, dítěti, to otevřelo oči.

Žil jste v Berlíně. Jak na vás působila atmosféra města rozděleného zdí?

Uvědomoval jsem si historii Berlína a fascinovala mě jeho aura za studené války. Zpočátku jsem si myslel, že zeď nás měla udržet v západním Berlíně mimo Východní Německo, ale pak jsem se dozvěděl, že měla držet komunisty dál od Kreuzbergu a dalších míst. Tak mi došlo, že jsme byli kolonií, jakousi rostlinou bohémů uprostřed planiny totalitarismu táhnoucí se k Moskvě. Byl to pocit vystoupení z reálného světa, takže tímto ojedinělým osvobozením mezi milióny lidí najednou byla možná spousta věcí.

Je atmosféra dnešního Berlína stále výjimečná?

Ano, svým způsobem tam přežívají ty nitěný vibrace z 20. let. Rezonují v politice osobní svobody a svobody vyjádření, která je součástí rozervaných dějin města. Berlín je místem tolerance, které si cení otevřeného a volného myšlení. Zároveň je to Německo v megakorporátním 21. století...

Jistě že už tam ale nebydlím. Odjel jsem v pětadevadesátém a přestěhoval se na Sicílii, která je taky izolovaným ostrovem, jakým býval Berlín. Pak jsem se stěhoval ještě jednou a dnes žiju v Melbourne. Tady lidé každoročně ve vánočním čase očekávají sezónu lesních požárů...

 

Hugo Race & The True Spirit - Praha, Akropolis, čtvrtek 29. 10. 2009