Zítra má v Divadle na Vinohradech premiéru vaše inscenace Zkouška orchestru. Po Silnici v Klicperově divadle v Hradci Králové je to váš druhý Fellini. Kdy jste pro sebe objevil tohoto autora a co vás na něm tak fascinuje?

Předlistopadový režim měl pro Itálii určitou slabost. Důvod byl prostý: italská komunistická strana byla na tehdejším „Západě“ po té francouzské nejsilnější. Příjemným vedlejším produktem těchto ideologických tanců byly kvalitní italské filmy, které sem tam pronikly cenzurou do naší distribuce.

Pár jsem jich viděl v době studií, kdy člověk bývá nejcitlivější a nejvnímavější. Fellini mi v plejádě neuvěřitelného množství talentů italské filmové školy připadal jako zjevení. Co na něm mám rád? Všechno! Obrazivost, metaforičnost, konkrétnost, humor, nadhled, hloubku, dryáčnictví, křehkost, baroknost, improvizaci, preciznost...

Proč jste si vybral právě Zkoušku orchestru?

Od první chvíle mi připadala jako vhodné a inspirující podobenství toho, co právě žijeme. Divadlo musí odrážet okolní svět a já se naší současností občas docela trápím. Dvacet let po listopadu 89 se máme určitě líp, ale zdá se mi, že nám spousta důležitých věcí uniká.

Politické elity jako by chtěly se stupňující se tvrdošíjností dokazovat, že Češi si vládnout neumějí, lidé jsou skeptičtí a zavírají se opět do svých, často pouze hmotných světů. Místo abychom se otevírali okolnímu světu, šermujeme národnostní šavličkou vnějších hrozeb, a když k tomu přidáte křupanské siláctví jedněch a protřelý cynismus druhých, motá se z toho trochu hlava.

Jste nejen režisérem, ale především autorem divadelní adaptace textu. Z čeho jste čerpal? Psal jste některé postavy s konkrétní představou hereckých představitelů?

Text vznikal dva roky a výsledná verze má číslo sedm. Vycházel jsem z originálu v italštině. Ten jsem přeložil a nechal se jím inspirovat k rozvíjení některých původně okrajových témat. Výsledkem je scénář, kde je 40 procent originálu a 60 procent původních textů. Orchestr, to je hlavně spousta malých, ale pro celek veledůležitých rolí. V nadsázce by se dalo říct, že hlavní roli hraje celek. Obsazení bylo v podstatě jasné už při psaní, takže postavy se daly psát na tělo.

Použil jsem několik citátů konkrétních herců, včetně pár slavných vět Miloše Kopeckého, postřehy a bonmoty z hory přečtených muzikantských knih. Přes pokud možno autentický a přesný obraz výlučné sociální skupiny jsem se chtěl dostat k zobecnění.

Fellini ve svém úvodu k filmu píše, že hudbu vnímá velmi intenzívně, ovšem nesnáší ji jako pouhou, často nevyžádanou kulisu. Jak je to s vámi? Potřebujete hudbu k životu?

Hudba přichází tam, kde slova už nestačí. Je to výsostně koncentrovaná emoce. A velmi svobodomyslná: při poslechu hudby si můžete myslet, na co chcete. Zavede vás do světa, který si vyberete vy. Hudba se nestydí za cit. Divadlo občas ano a říká mu „klišé“.

V divadle můžete „neotřele vyložit“ klasika tím, že ho, nepříliš poznamenán souvislostmi, zjednodušíte k obrazu svému. Mozart se naštěstí může bránit notami. Přesto vám nechává prostor pro osobitou interpretaci. Hudba je typická ukázka svobody v řádu.

Jakou roli má Zkouška orchestru v uměleckém směřování Divadla na Vinohradech?

Víte, já nejsem bůhvíjakým přítelem tematických názvů divadelních sezón. Připadá mi to trochu jako bývalé závazky Brigád socialistické práce. Zásadní je debata tvůrčího týmu, která musí proběhnout v mnoha kolech a během níž se definují a cizelují živá a naléhavá témata. A jestli se vejdou pod čepec jednoho sloganu? To je naprosto podružné. Důležitější je trefit se syžetem, mít na to ty správné lidi a načasovat co nejlépe optimální realizaci.