Tři dívky a šest mužů v černých kabátech a kloboucích se scházejí k modlitbě. Jeden z nich je zmrzačený v obvazech a ostatní ho pozorně přenášejí z místa na místo. Přichází Muž beze jména, aby doplnil mynian – minimální společenství nutné k židovské pobožnosti, ale především aby se podělil o zkušenost holocaustu.

Začíná modlitba a k nebi stoupá mnohojazyčný chór. Ale jak se modlit k Bohu, který dopustil to, co má každý z nich vryto na dně duše a nač nejde zapomenout?

Z dramatu srší emoce 

Deset herců Maďarského divadla z rumunské Kluže vypráví o holocaustu strhujícím, nepopisným, obrazivým a emotivně silným způsobem. Režisér Gábor Tompa (1957) přistoupil k tisíckrát pojednanému tématu s velkým citem. Inspirován textem maďarského dramatika Andráse Viskyho Narozen pro nikdy (Born for never) sleduje téma neschopnosti oprostit se od zkušenosti koncentračních táborů, jejich jmény se aktéři trumfují jako v obludné karetní hře.

Všichni jsou dokonale herecky vybaveni – náročné pohybové kreace zvládají s lehkostí a hodinářskou přesností, navíc je umí naplnit emotivním obsahem beze stopy sentimentu. Dívka kráčející s dětským medvídkem po okraji scény s něžnou péčí matky, kterou se nikdy nestane, dívka skákající do náruče mužům v zoufalé potřebě vztahu, která je vzápětí vždy odmrštěna, postavy vztahující se němě k Bohu, který se Satanem uzavřel děsivou sázku o lidskou víru. A Muž beze jména hovořící s tichou, naléhavou ostýchavostí.

Děs a krása. Bachovy chorály a židovská pohřební píseň. Slzy v očích herců i diváků. Born for never je pro mne vrcholem festivalu Divadlo 2009.