Jak dlouho se znáte?

Smeykal: Před asi třemi lety Jaz náhodou vešel do mého studia, které bylo v Bubnech, kousek od Vltavské v Praze. Pustil jsem mu nahrávky, na kterých jsem tehdy pracoval. Jemu se líbily, proto jsme se časem setkávali znovu a znovu.

Později mě přizval k projektu Tamboures de Bronx, který produkoval. Bylo to zajímavé, tak jsem mu pustil ještě nějaké další své věci a jeho napadlo, že by mohl produkovat naši společnou nahrávku.

Coleman: Když jsem se koukal na seznam deseti nejlepších světových didgeridistů, zaujalo mě, že na něm byli jen australští hráči a jedno české jméno. Ondřej a všichni ti skvělí australští hudebníci. Jeden z nejlepších světových hráčů na didgeridoo žije v Praze! To je úžasné.

Jazi, spolupracoval jste už s několika českými hudebníky, s Čechomorem či kapelou Gaia Mesiah. Na čem pracujete s Ondřejem?

Coleman: Můj zájem byl udělat třináct didgeridoových tónů, které budou odstupňované jako černé a bílé klapky na piánu. Když se nám tohle povedlo, můžeme nyní hrát tak, jak se to s tímto nástrojem nikdy předtím nedělo. Je to první krok v evoluci dvacet tisíc let starého hudebního nástroje. O to nám jde, dosáhnout přechodů mezi tóny a předvést didgeridoo ve stylu jednadvacátého století.

Pro mě bylo přirozené spolupracovat právě s Ondřejem. Je ovlivněn například tranceovou nebo extrémní rockovou muzikou a jeho přístup je jiný. Hraje na didgeridoo jinak než Aboriginci, přistupuje k němu západním způsobem, řekl bych. To je velmi vzrušující.

Řekli jsme si, co takhle udělat základní party kompletně bez elektriky, jeden nástroj a jeden hlas. To je výzva k tomu, abychom mohli sedět v jeskyni bez jakéhokoli elektrického zapojení a hrát přesně to, co uslyšíte na nahrávce. Je to velmi vzrušující a punkový projekt.

Takže chystáte společná živá vystoupení?

Coleman: Každopádně. První bude v Paříži na konci října. Bude to pro mne velmi zvláštní den, protože mě má vyznamenat francouzská vláda. Bude ze mě rytíř Coleman. Ten den tam představíme i tento projekt. Večer pak bude hrát má kapela Killing Joke, před tím bude malý klasický koncert.

Jak budou vaše živá vystoupení vypadat?

Coleman: Tahle hudba je zamýšlena pro obřad. Měla by být představována jako velká podívaná při úplňku, podobným způsobem jako Stravinskij prezentoval Svěcení jara, s baletem a velkou výpravou. Chci tuto naši hudbu ritualizovat a představit ji ve velmi dramatické podívané.

Smeykal: Pokud Jaz říká „představit to jako rituál“, musíte mu správně rozumět. Když dáte dnes do novin, že to bude rituál, budete to znít velmi lacině. Půjde o to sledovat, co hudba opravdu dokáže a zasadit ji na správné místo, aby výsledkem byl energicky silný zážitek. Budeme opatrně a pozorně pracovat s energií, která je obsažená v rytmech, aby se lidé mohli cítit propojeni duchem té hudby.

Jaký je Jazův přínos pro vaši tvorbu, Ondřeji?

Smeykal: Můj způsob nahrávání je velmi spontánní. Mám rád energii a soustředím se na současnost. Jaz do mé práce vnesl dlouhodobější perspektivu, já do toho vnáším hrubou energii didgeridoo v přítomném momentu a on přemýšlí o tom, kam směřujeme. Dobře to funguje.

Coleman: Je to jeden z těch projektů, který nás všechny překvapí, protože třeba já jsem za celý svůj život nic takového neslyšel. Je to jako když přijde bouře, protože je to velmi intenzivní. Můj přínos je ten, že to celé aranžuji.

Smeykal: Jaz jednou správně řekl, že hráči na didgeridoo se nepokoušejí o zapamatovatelné skladby. Hodně té hudby je utopené ve snech o tom, co by šlo s tímto nástrojem udělat. My se teď snažíme dokázat, že lze zahrát zapamatovatelné skladby, které lidem budou daleko přístupnější než ostatní didgeridoo tvorba.

Budou nakonec na albu kromě lidského hlasu a didgeridoo i nějaké další nástroje?

Smeykal: Jaz je daleko otevřenější a je stále v pokušení tam nějaké přidat, ale já se snažím to zachovat pouze takto. Uvažujeme jen o perkusích. Chtěl bych, aby to bylo co nejprostší. Aby to šlo opravdu zahrát ve dvou lidech.