O malíři Josefu Jírovi se vědělo, že nerad svoje obrazy prodával. Nedalo se s ním smlouvat, a už vůbec nešlo nic tzv. rezervovat. Tu a tam některý z mimořádných kusů uvolnil. Ale jen zdráhavě.

V Oblastní galerii v Liberci je do 20. září k vidění to, co zůstalo po jeho smrti v rodině. A je to výstava sice malá, ale úžasná – přímo velký malířský svátek, což si člověk uvědomí v konfrontaci se zdejší kvalitní kolekcí české avantgardy i klasiků francouzské malby, které galerie představuje ve stále expozici.

Obrazy z prostředí Prahy, Benátek i Paříže

V Liberci najdeme Jírovy obrazy z posledních let, které jsou věnovány jeho láskám. Třeba rušnému centru Prahy v okolí Václaváku, kde poslední roky maloval, hospůdkám v Paříži nebo zaplněnému náměstí Svatého Marka v Benátkách.

Tyto imprese malované s talentem pro zářivou expresivní barevnost doplňují komorní díla inspirovaná Starým zákonem a také Erbenovou Kyticí.

Jíra vyprávění a příběh spojoval vždy se symboly. I do obyčejné severočeské krajiny vždy zakomponoval boží muka, chycené ryby či smutné oči koně. Inspiraci hledal mezi různými kulturními tradicemi. Tu má něco z pravoslaví, tam zas problesknou alegorie katolictví či slovanského pohanství, jindy vystoupí do popředí židovství.

Nic u něj nebylo modernistickou či postmodernistickou pózou. Sám kvůli ikonám procestoval Gruzii a Arménii, krok za krokem prošel i cestu na Golgotu v Jeruzalémě, aby pochopil nejen Kristovo, ale i obecně lidské utrpení. Nehledal spásu, ale objevoval tajemství mytologie.

Z plátna sálají emoce

Část z obrazů má v sobě zakleto tušení dlouhého umírání, které ho samotného na konci života opravdu čekalo. Tři andělé u lože nemocného, poslední noc v nemocnici s Jiřím Adamírou. Snad jen František Ronovský, ale ve zcela jiném stylu, namaloval tak emotivní chvíle lidského konce.

Profil Jíry jako malíře doplňují i dva nádherné portréty. Skláře Jindry Tocksteina a Jírův nikdy nedokončený a stále znovu přemalovávaný autoportrét. V těch obrazech se očima díval až do nejskrytější hloubi lidské duše.