Pro letošek režisér Robert J. Williamson zvolil dvě komedie, což je podle jeho slov sázka na jistotu v době krize. Jeho pojetí Shakespeara je – dle našich kritérií – velmi tradicionalistické. V textu se škrtá minimálně, příběhy jsou podány přímočaře bez jakékoli snahy experimentovat. Scéna je jednoduchá, prakticky prázdná.

Hodně barvitá podívaná se nekonala

Kostýmy vycházejí z alžbětinské módy, nesou určité znaky vznešenosti u dvorských postav, nicméně je na nich zřetelná zvetšelost. Některé z nich jsme lehce upravené viděli v obou představeních. Zkrátka – kousky z fundusu, který se vejde do cestovních vaků. Takže diváci, kteří očekávali hodně barvitou podívanou, si příliš na své nepřišli.

Důraz je totiž kladen především na slovo, na přednes veršů. Každý z herců dostane prostor, v němž může prezentovat Shakespearovy verše (pro nás nezvykle rétorickým způsobem). Mohli jsme mít dojem, že k nám přijelo kočující divadlo ze starých časů, nabízející velkého alžbětince tak, jak je obecně vnímán ve své vlasti.

Ostatně, pražská štace byla pro herce, kteří absolvují tříměsíční turné, něčím výjimečným. Cestují téměř výhradě po menších městech ve Velké Británii a lákají domácí publikum (podobně jako u nás) na herce známé jako hvězdy seriálů.

Někteří mají s divadlem minimální zkušenost, jako například mladičká Louise Lyttonová (The Eastenders, The Bill), která zaskočila za zraněnou herečku na poslední chvíli a doslova s nadšením si zahrála v Mnoho povyku pro nic nešťastnou nevěstu Hero, ve Snu vílu Pavučinku.

Lavenderová zaujala víc půvabem než herectvím

Další hvězdou je Daniela Lavenderová v dvojroli Titanie a Hippolyty, která ovšem zaujme spíše exotickým půvabem nežli herectvím. Nejvýraznějšími hereckými osobnostmi souboru jsou plavovlasá sošná Martha Swannová a svérázný komik Stephen Blakeley.

Právě oni dokážou na scéně přitáhnout pozornost až magickým způsobem. V Mnoho povyku pro nic rozehrávají napínavý erotický souboj temperamentní feministky Beatrice a zapřísáhlého starého mládence Benedicka končící happy endem.

Ve Snu noci svatojánské Swannová hraje zoufalou Helenu s lehce humorným nadhledem a půvabnou neotesaností. Blakeley se vyřádí jako Puk, který není zázračným skřítkem, ale otrhaným venkovánkem, snaživě a zbrkle plnícím příkazy svého pána. To, že občas něco poplete, je dáno jeho dlouhým vedením. Na českého diváka asi celek zapůsobí až akademickým dojmem.

Vypůjčené české posily, indický chlapec a pes

Pečlivě propracované scény a poctivé herectví, které bezmezně ctí autora, sice zaslouží uznání, nicméně působí chvílemi zdlouhavě, takže diváci přímo baží po situaci, kde se mohou zasmát situační komice. I proto největší oživení v publiku vzbudily scénky řemeslníků, kteří připravují pro svatební hostinu ve Snu noci svatojánské krvavou historii Phyramus a Thisbe.

Nejvíce pozornosti přitahuje Klubko Roberta J. Williamsona. Je zaníceným amatérem, který doslova trhá kulisy, a svou „šmíru“ dovádí do úplné dokonalosti. Jemný humor přinášejí víly, bytosti z jiného světa – jako by se právě vylíhly z kresleného seriálu o broučcích... Tady si mimochodem ve sboru víl zahrály i česká posily, navíc si soubor na místě vypůjčil také indického chlapce a psa.

Díky British Shakespeare Company jsme měli možnost pocítit, jak vidí svého klasika Angličané. S tím, jak jej interpretujeme my, to nemá prakticky nic společného. Tak mě napadá, poznali by v Anglii toho našeho Shakespeara?

(Autorka je divadelní kritička.)