Hranice zmizela v prostoru. V Divadle hudby seděl na jevišti polský básník Tadeusz Różewicz. Všiml si hosta v hledišti, básníka italského Edoarda Sanguinetiho, a věnoval mu svou poslední čtenou báseň. Jenže Ital polsky nerozuměl. Zdeněk Frýbort, Sanguinetiho překladatel, nabídl řešení a Różewiczův večer končil simultánkou, která měla daleko k tichým poetickým pořadům, blíž k tržišti. Różewicz přečetl verš, Vlasta Dvořáčková jej opakovala česky a Frýbort po ní italsky. Někdy Frýbort předbíhal, protože rozuměl polskému originálu.

Hranice zmizela v čase. Společensky nejsledovanější večer, druhý díl Šestatřicátníků v kině Metropol, na který přijali pozvání Václav Havel a Jiří Kuběna (Josef Topol také, ale pro nemoc se nakonec omluvil), inspiroval Josefa Jařaba, když o den později uváděl jednoho z nemnoha ještě žijících amerických bítníků LeRoi Jonese, dnes ovšem Amiri Baraku, k poznámce o nostalgickém festivalu poezie minulého století.

Jenže publikum patřilo do století současného a nijak nostalgicky se netvářilo. Nemluvě o tom, že někteří z posluchačů, tiší jak pěny při Różewiczově čtvrtečním přednesu, bez zábran dupali a ječeli nadšením při prvním národním finále slam poetry v sobotu.

Při srovnání jednotlivých pořadů zřetelně mizela formální hranice. Nebo snad přesněji: hranice, mantinely, v nichž se poezie pohybuje, jsou čím dál širší. Čím dál těžší je stanovit, co poezie ještě je, a co již není, co je něčím jiným.

 Co je fyzické básnictví, zná český posluchač především díky Petru Vášovi. Holanďan Jaap Blonk se představil jako jeho blízký kolega a ovládáním mluvidel uvedl sál v nadšení. Podobně slam poetry posunuje poezii jinam či blíž k lidem a vlastně píšou a mluví i o tomto posunu další autoři v tomto Salonu. 

První národní finále slam poetry uváděli v Německu žijící Čech Jaromir Konecny a mladí němečtí protagonisté téhle zábavy Timo Brunke a Wehwalt Koslovski. Jako předskokani samotného finále zabrali celý večer, výtečně naladili publikum, ale soutěž sama začala někdy po desáté večerní a zdálo se, že nálada zvadne. Opak byl skutečností a v aréně Pavilonu E nakonec nejvíc bodů (a 10 000 Kč v hotovosti) vybojoval Marian Palla, vítěz brněnského semifinále. 

Vystoupení Jello Biafry bylo překvapením pro mnohé, ale i pro něho samotného. Pověst vůdčího punkera tu nadobro ztratil, nuda jeho deklamací vyhnala téměř všechny posluchače ze sálu. Punk is dead byl nejčastější komentář. No future?!

Poezie bez hranic (Poetry without borders), Olomouc, 8.-12. 10. 2003