Prozaickou prvotinu V mracích jste vydal v roce 2005, krátce po padesátce. Kdy nastal ten okamžik, že jste se rozhodl dát přednost literární tvorbě před vážností notářské profese?

Mám za to, že se tyto dvě činnosti nevylučují. Naopak, jedna může obohacovat druhou. Že jsem nějakou knížku dal dohromady, to byl dlouhodobější proces. Chtěl jsem z reakcí čtenářů zjistit, jestli moje názory někoho zajímají. A pokud vyvolávají jiné pocity než lhostejnost, stojí za to pokračovat. Upřímně řečeno, šlo spíš o prolomení mojí lenosti.

Vzpomínáte si na první text, který jste napsal?

Bylo to v období puberty. Začal jsem psát jako snad každý, kdo má v té době potřebu něčím zaujmout okolí a vyjadřovat svoje pocity. Na první povídky se nabalovaly písničkové texty, divadelní představení, respektive scénáře. Potom nastal dlouhodobější útlum. Něco jsem si nechával v šuplíku. Většinu textů první knížky jsem pak vytvořil během půldruhého roku.

Co vás vede k tomu, abyste hledal inspiraci mimo zeměkouli?

Souvisí to s tím, zda připouštíme existenci vyššího ducha. Pokud ano, musíme se odpoutat od zeměkoule a pokusit se shlédnout na ni odněkud z výšky a vidět ji trochu legračním pohledem. Pak tak vnímáme i sami sebe.

V jedné povídce knihy V mracích říkáte: „Došlo mi, že světy jsou spojené. Vyžadují rovnováhu. V jednom světě něco vzít, znamená do druhého něco dát.“ Je to vaše vidění vztahu lidského bytí k nějakému vyššímu duchovnímu principu?

Každopádně princip rovnováhy je důležitý. Rovnováha má přitom nekonečno podob. Dobro a zlo. Má podobu muž a žena. Levá strana, pravá strana. Jing a jang. Zda v tom vidím dva paralelní světy? Je to jedna možnost. Paralelních světů může být více, nespočetně.

Určitě tu šlo o jakýsi obraz, že v žádném světě nemáme výhru danou. Nemáme shůry nic jistého, z čeho bychom mohli jen čerpat. Musíme také dávat. Jinak může dojít k tomu, že bychom pod sebou jen vyhrabali díru, do které bychom se propadli.

Věříte v posmrtné životy nebo v převtělování?

Jsme součástí určitého všehomíra. Po našem pozemském konci se nepochybně staneme součástí čehosi jiného a doufám, že pozitivního. Třeba hnojivem lepších a rozumnějších bytostí. Kvalita hnojiva bude možná měřena našimi pozemskými skutky.

Jste přesvědčen, že existují mimozemské civilizace?

Je to pravděpodobné. Zvlášť s ohledem na to, kolik je v našem známém dosahu předpokládaných slunečních soustav. Na některých planetách mohou být podobné formy života. Nemám na mysli, že by tam nutně musel být parlament a parlamentní demokracie.

Může to být život založený na jiných principech, kdy nějaké křemičitanové obvody nepotřebují jezdit v automobilech, telefonovat si nebo se navštěvovat. Ale připouštím, že takové životy existují.

Hlavně si myslím, že bychom si v pozemské pokoře měli uvědomovat ani ne tak to, že jsou tady jiné světy, ale že byly něčím stvořeny, a jeho obyvatelům byla dána šance sebeuvědomění a vývoje. Jednou skončí a vzniknou další světy.

Uvědomujete si, že ve vašich povídkách je i kus Šumavy? Odkud pocházíte?

Určitě je. Jsem sice Pražák, ale maličko pesimista a Šumava, kterou znám od dětství, na mě působila svojí zasmušilostí, ale současně i spolehlivostí ve své zasmušilosti. Je to místo, kam se vracím rád, protože mi umožňuje určité vnitřní vyrovnání a smíření s přírodou.

V nové knize Blbý princ je zřetelnější váš sarkasmus. Máte pocit, že je lepší se smát než se trápit?

To platí obecně. Vždycky je lepší se problému vysmát než se jím trápit. Sarkasmus je konstruktivnější v tom směru, že nám leckdy umožní prokouknout, že problém je ve skutečnosti jakousi chimérou. A pokud ne, tak v žertovném náhledu je možné vidět klíč k jeho řešení.