Všude v Ptáčkových obrazech je přítomný prožitek přírody, ale jen jako snový a imaginární náznak. Malíř motivy poetizuje, hledá barvy a formy, které by nejlépe vyjádřily jeho nálady a vzpomínky. Přírodou je okouzlen podobně jako kdysi Claude Monet svými lekníny...

Nedůvěra k okázalému sdělení

Ptáčkovi ale nejde o impresi, o proměnu přírodních scenérií. Jeho tématem je opravdovost přírodního prožitku ulpívající se v lidské mysli. Byl to vlastně i program celé jeho malířské generace, která do českého umění razantně vstupovala v 70. a 80. letech. Víc upřímnosti, víc citu, víc opravdovosti, ať už šlo o figurální expresi, grotesku nebo výsek přírodního zátiší.

Malířův syn - historik umění Jiří Ptáček mladší - výstižně do otcova katalogu zaznamenal ještě jeden postřeh: „V jeho posledních obrazech je stále více opatrnosti a plachosti, jako by stále silněji pociťoval nedůvěru k okázalému sdělení.“ Ptáčkovo barevné kompozice působí v konečném výsledku subtilně a imaginativně. „Mám rád jednu Halasovu větu“, říká Ptáček: „Nejvyšším, čeho může básník dosáhnout, je mlčení“.