Jeho knížky prozrazovaly básnickou senzibilitu i vypravěčské nadání a vybočovaly stejně výrazně jako tehdejší práce Vaculíkovy, Putíkovy, Lustigovy nebo Kunderovy.

S normalizací se ovšem Kliment ze svých pozic stáhl – a poslední román, příznačně nazvaný Basic Love, dokončil zkraje 80. let. Po devětaosmdesátém roce se připomněl jedinou novou knížkou, výborem ze své bohaté fejetonistické tvorby Piano v moři.

Před několika týdny ale přibyla novinka: memoárový rozhovor Tři žíně, který se spisovatelem vedli jeho vnuk a snacha, Jana a Štěpán Klimentovi.

Polovina interview se věnuje prvním deseti letům Klimentova života

Je to rozhovor, který souzní s Klimentovým mlčením v posledních desetiletích: je stručný, až nad míru stručný. Nastavovaný komentovanou fotopřílohou a úryvky z autorových próz. Postrkovaný kupředu spíše nahodilými a častokrát zbytnými otázkami.

Ale to, co zbývá, odpovědi intimního rázu, existenciálního rozměru a kultivované formy, čtenáře strhne – stejnou silou jako autorovo vlastní dílo.

Bezmála polovina interview se věnuje prvním deseti letům Klimentova života: ruskému otci, brusiči drahokamů, který přišel do Československa s legiemi, smírné a zbožné matce, sestře-filosofce – a především dětským hrám, volnosti a fantaziím, které pro spisovatele zůstaly klíčové i v čase zralosti.

Z jeho asociativní, uvolněné řeči je patrná nostalgie, ba melancholie, silný stesk po všem, co mu proklouzlo mezi prsty: po „životě“, který je „jak prázdné nástupiště“.

Začal jsem psát z nejistoty a bezradnosti…spisovatel Alexandr Kliment

Ve druhé půli rozhovoru přijde řeč na zrod spisovatele, na jeho tvůrčí vzmach v 60. letech, kdy se realizoval též jako scenárista či autor knížek pro děti, dále na jeho publikace v samizdatu a vnitřní exil za normalizace, vztah ke krajině i k ženě, na jeho manželství s malířkou Jiřinou, na jeho anarchismus i alkoholismus. Kliment je ve svých odpovědích výběrový a stručný.

Alexandr Kliment často cituje Alberta Camuse

Posledních dvacet let reflektuje minimálně, do budoucnosti se dívá s nejistotou, možná nechutí. Opakovaně se dotýká otázek víry, domova, identity, smyslu života.

Ne náhodou v textu častokrát cituje Alberta Camuse. A nikoli náhodou tu jako nadosobní memento čteme skromnou větu: „Musím bohužel říct – padesát roků jsem prožil v nesvobodě.“ Tři žíně jsou závažným a podstatným čtením.

Rozhodně dokazují, že Klimentova literární hvězda nevyhasla. Že autor je nadále citlivým básníkem i brilantním vyprávěčem. Jen tu novou knížku napsat…

(Autor je literární a výtvarný kritik)