To, co je odlehčuje a dodává jim pořád ještě úsměvný nadhled, je stále jednodušší forma, která nepodléhá patosu – naopak je s ním v dráždivém rozporu. Tento paradox, tkvící v mnohdy mrazivé neúprosnosti sdělení a delikátní, až esteticky lahodné vnější podobě, je třaskavým nábojem, který činí dílo Jindry Vikové stále přitažlivějším.

Vedle prostorových soch upoutá kolekce porcelánových siluet tváří. Robustnost modelace je nahrazena křehkostí doteku, objem obrysem. Papírově tenký kostní porcelán objevila na sympoziu v Kaunasu a stal se pro ni nadlouho klíčovým materiálem.

Umožňuje jí vytváření skupinových sestav, kde má svoji úlohu hra světel a stínů. Ta se umocňuje v cyklu drátěných siluet, které jsou rovnou komponovány do skupin. Z různých úhlů pohledů se kompozice proměňují a nasvícení a stínohra vržená na stěny z ní formují uhrančivé teatro mundi. Výstava je otevřena do 28. 7.