Nacisté si Bacha cenili za jeho "rasově čistý" rodokmen, sahající až do 11. století, a "německou" kázeň jeho barokní hudby. Naproti tomu Felix Mendelssohn, který vnesl Bachovy skladby do novodobých koncertních síní, byl nacisty nenáviděn pro své židovské kořeny.

Výstava se zaměřuje na způsob, jakým bylo s oběma umělci zacházeno a jak byla jejich hudba zneužívána v době, kdy byl Hitler u moci. Také ukazuje, jak jejich díla utvářela nacistickou představu "germánství", říká ředitel muzea Joerg Hansen.

"Měli jsme hodně pozitivních reakcí," uvedl Hansen, podle kterého od květnového otevření výstavu navštívilo kolem 15 000 lidí, včetně řady zahraničních turistů. "Většina návštěvníků byla velmi překvapena, protože nevěděli o roli Bachovy (hudby) během nacismu. "Vůbec třeba netušili, že se hrál na shromážděních nacistické strany."

Bachova hudba je disciplinovaná, libovali si nacističtí novináři 

Návštěvníci jsou na výstavě konfrontováni s dráždivou kakofonií skladatelova Brandenburského koncertu č. 1 zkombinovaného s křiklavým hlasem šéfa nacistické propagandy Josepha Goebbelse.

Bachovy skladby hráli členové Hitlerjugend a téměř denně se objevovaly i v rozhlase. V roce 1935 se na 250. výročí skladatelových narozenin uskutečnilo několik festivalů ve městech po celém Německu. Vrcholem byl Říšský Bachův festival v Lipsku, kterého se zúčastnil Goebbels i Adolf Hitler.

"Vůdce věnoval pečlivou pozornost Bachově strohé hudbě... Je to hudba v harmonii s jeho duchem - strohá, až do nitra disciplinovaná a veskrze německá," informovaly noviny z tehdejšího festivalu.

Mendelssohn: "neschopný mluvit velkým německým jazykem"


Mendelssohn, jehož diskriminaci pod vládou nacistů se věnuje druhá část výstavy, byl považován za "nesnesitelného pro kulturní hnutí založené na rase," jak to vyjádřil jeden nacistický muzikolog. Jeho romantické kompozice "byly zcela neschopné mluvit velkým německým jazykem o citech a tvarech" a "bylo v nich příliš mnoho neskutečného a sentimentálního", psali hudební kritici třetí říše.

Antisemitský tlak se projevil mimo jiné v roce 1936, kdy z Lipska přes noc zmizela socha skladatele. Vytlačit Mendelssohnovu hudbu ze země však bylo mnohem těžší, protože se u německého publika těšila velké oblibě.

I když neexistoval žádný formální zákaz jeho díla, nacisté nepovolovali mužským pěveckým sborům zpívat Mendelssohnovy populární písně při stranických událostech. Najali i několik spřízněných skladatelů, aby přepsali a "arizovali" části některých Mendelssohnových děl. Jedním z nich byl i Carl Orff, autor skladby Carmina Burana.

Výstava také návštěvníkům připomíná část německé poválečné historie, která je často přehlížena: řada z hudebních odborníků, kteří sepisovali antisemitské pamflety v období třetí říše, se po válce stala prominentními akademiky.

"Často se říká, že jsme se s naší nacistickou historií vyrovnali po všech stránkách, ale ve skutečnosti se tak nestalo," říká Hansen.