Prvních pětačtyřicet minut mělo neuvěřitelný tah. Nine Inch Nail sázeli po vzoru Ramones jednu pecku za druhou bez pauz. Nechyběly skladby March Of The Pigs, Terrible Lie nebo Somewhat Damaged. A přestože stály na ohromující energii a nasazení, daly se od sebe dobře odlišit, protože kapela nezapomíná na výrazné melodie, které Trent Reznor bez problémů vyzpívá.

Nine Inch Nails nejsou jen úderkou nabízející nabroušené zvuky kytar a neúprosný rytmus bicích, riffy se od sebe liší, což umocňuje také měnící se zvuk. Reznor sice vzešel z industriálního electrotrashe postaveného na automatickém bubeníkovi a elektronických zvucích, záhy si však uvědomil, že tu správnou hutnost rytmickým skladbám dodají jedině patřičně zkreslené kytary a úderné bicí. A protože nezapomněl na syté zvuky analogových syntezátorů a výrazné melodie, skladby oplývají silou a nesplývají. Přispěly k tomu nejen výrazné melodie zpěvu, ale také dramaturgie, kdy hutné skladby byly vyváženy jemnějšími písněmi s pianem nebo poloakustickými pasážemi. I hit March Of The Pigs ukazuje, jak použít v brutálním nářezu výrazného kontrastu, kdy syrový zvuk vystřídá křehký až líbivý refrén podmalovaný jen pianem.

Vyznění koncertu bylo rockové, což bylo dáno především čtyřčlenným obsazením a jednoduššími aranžemi. Dominatní roli měly bicí a kytary (na druhou často hrál sám Reznor). Nine Inch Nails sice i tentokrát hodně používali výrazné zkreslení, ale klasičtějšího typu než při vystoupení v Edenu, takže měli blíž k rockovému zvukovému idiomu.

Po hodině však došlo na několik jemnějších skladeb a instrumetálek, které ukázaly že Nine Inch Nails mají více a hodně odlišných tváři. Záhy následoval návrat k písním, který vyvrcholil prvním hitem Head Like A Hole.

Reznor dobře pochopil, co vyžaduje rockový koncert a zejména to platí pro vystoupení v hale – údernost, přímočarost, vypíchnuté riffy i trochu práce se zvukem. Zvládl to na jedničku, jedno mu však vytknout potřeba je – tohle tu už bylo. Koncert nenabídl mnoho nového.