Článek
Ačkoliv Demi pochází z Texasu, a přestože v rozhovorech zmiňuje svou oblibu metalových řezníků Dimmu Borgir, její tvorba se neinspiruje ani v jižanském rocku, ani v metalu. Jako dítě měla samozřejmě na desku minimální vliv a zkušení producenti by ji asi hnali svinským krokem, kdyby trvala na tom, že natočí svůj voňavě nevinný debut ve stylu black-metalu.
Snaží se tedy probít ve vodách dívčího pop-rocku, kde dnes vládnou zpěvačky Pink a Avril Lavigne, a nutno dodat, že v rámci možností zpívá Demi velmi zdatně. Její kytarista navíc přidává tu a tam zdařilý riff či menší sólo a celek zní minimálně tak dobře, že to posluchače neuráží.
Logicky tu ovšem chybí jakákoliv osobitost, mohl by to nazpívat kdokoliv. Absence zkušenosti a prožitku je cítit ve výrazu i v textech, které přinášejí věru hluboké myšlenky typu “jsem obyčejná holka, pořád chodím do McDonalda” nebo obecně velmi oblíbené “zůstanu sama sebou”. U šestnáctileté holky se to naštěstí ještě dá pochopit, horší je, že u nás podobné věci zpívají sedmdesátiletí slavíci.
Demi zatím zůstává dítětem, které se rozhlíží po světě. Talent rozhodně má a možná za deset let vydá desku, kterou budou brát vážně i dospělí.
Demi Lovato: Don’t Forget, Universal 2009