Představitelé společenství odešli z nejrůznějších důvodů z civilizace, obývají opuštěné autobusy nebo karavany a žijí bez tekoucí vody či elektřiny, ale přesto skrývají pod alkoholickým opojením či zdánlivou bezstarostností tajemství života i staré křivdy.

Jana Ševčíková získala cenu za režii snímku Gyumri

Česká dokumentaristka Jana Ševčíková si ze zakončení přehlídky odnesla cenu za režii pro svůj snímek Gyumri, zaznamenávající osudy rodin, jež přišly při známém arménském zemětřesení z roku 1988 o děti. Nad bezprostředními svědectvími tak letos zvítězily spíše snímky přinášející lidské podobenství.

Porota zohlednila v případě Ševčíkové velmi intenzivní a metaforický styl filmu, který také pojednává o smrti a schopnosti člověka rozloučit se s mrtvými. Divácká cena festivalu pak připadla českému režisérovi Lukáši Přibylovi za dokument Zapomenuté transporty do Polska.

Civilizační samota

Alespoň na festivalu se mohlo zdát, že civilizační azyl či samota před čím dále šílenějším a nepochopitelnějším světem je současné téma filmů a příběhů. Zvláštní uznání poroty připadlo snímku Vesnice jednoho muže, v němž autor Simon El Habre ukazuje podobný úkryt tentokrát v opuštěné vesnici v libanonských horách, který obývá spolu pouze se zvířaty osamělý člověk.

Naopak lidskoprávní Cenu Rudolfa Vrby, určenou pro angažované snímky připomínající důležitá aktuální témata, získal typický příklad „pozitivního“ filmu o lidských právech Zahnat ďábla do pekla Gini Retickera. Africký příběh pojednává o odvaze liberijských muslimských i křesťanských žen, které se rozhodly společně se zasadit o ukončení krvavé občanské války.