Došli jste v kapele k důvodu, proč vám čeští hudební akademici udělili čtyři andělské nominace?

Lstibůrek: Nerad bych, aby to znělo nabubřele, ale asi jsme nahráli dobrou desku...
Vytisková: Je to spíš otázka pro akademiky. Za sebe si myslím, že děláme dobrou muziku, jelikož je v ní všechno, co nás baví, a tím pádem to musí být cítit. Není za tím žádný kalkul.

Jenomže pro české publikum i média je pop, který Toxique hrají, pořád ještě underground. Proč to tak je?

Vytisková: Naše písničky je těžké dostat do rádií, protože nejsme tradiční středoproudý český popík. Navíc zpíváme anglicky, což se tady také zrovna moc nenosí, ačkoli v jiných zemích Evropy je to naprosto běžná věc. Nebráníme se češtině, ale výsledek je lepší s anglickým textem a my nejsme kapela, která bude zpívat česky jenom proto, aby ji hrála rádia. Pořád věříme, že to jednou lidé ocení.

Lstibůrek: Obrovskou práci v akceptování anglicky zpívaných textů českými kapelami odvedli Roman Holý a Monkey Business. Díky jejich dravosti to máme trošičku prošláplé. Je teď dobré vědět, že naše práce nemusí být zbytečná. Chce to jenom čas. Vyroste nová generace, pro kterou bude angličtina běžná. Bude určitě mnohem otevřenější.

O tom, co se bude hrát v rádiích, dnes rozhodují lidé, kteří chodili do školy v letech, kdy se angličtina běžně neučila. Může to být důvod současného podivného stavu věcí?

Vytisková: Asi to je tím, to máte pravdu. Problém je ale podle mě například také český dabing. Lidé vyrůstali na filmech, které namlouvali čeští herci, a angličtinu mohli aktivně vnímat jenom tehdy, byl-li film s titulky. Mám ale dojem, že když napíšu nějaký text anglicky a přidám pocit z toho, o čem zpívám a co se mi stalo, tak ho lidé pochopí právě podle toho pocitu v mém projevu.

Toxique měli už po loňském vydání desky ambice prosadit se v zahraničí. Daří se to?

Vytisková: Minulý týden jsme dostali mail s pozváním na nějaký festival ve Francii, který se bude konat na konci května. Máme už podepsané smlouvy na vystoupení v Belgii, Nizozemsku i Maďarsku. Netlačíme ale na pilu. Po desce šlo všechno strašně rychle, což bylo spíš věcí náhody. Nejde to tak pořád. Teď naši hudbu průběžně nabízíme a čekáme na reakce.

Lstibůrek: Měli jsme také velkou radost z toho, že šéf-choreograf bruselského baletu někde objevil naše písničky a použil je k jednomu představení, které se už hraje. Premiéra byla někdy loni po Vánocích, seběhlo se to dost rychle.

Při vší úctě k muzikantům jste vy, Kláro, nejcharizmatičtější osobností kapely. Dostala jste od loňského vydání desky nějakou zajímavou nabídku k další práci?

Vytisková: Budu zpívat na Poctě Zuzaně Navarové, což je pro mě velká čest. Vít Sázavský a Zdeněk Vřešťál, kteří s ní hráli ve skupině Nerez, chystají sérii koncertů k jejím nedožitým padesátým narozeninám. Občas hostuju i v jiných kapelách, se kterými ve studiu nazpívám písničku. Jinak jsem ale spokojená v Toxique. Žádnou sólovou dráhu neplánuju.

Jaký vztah jste měla k Zuzaně Navarové?

Vytisková: Můj táta Vladimír Vytiska hrál dlouhá léta v Nerezu na kontrabas. Často jsem s nimi jezdila na koncerty. Když už v kapele nebyl, jezdila k nám Zuzana na návštěvu. Vyrůstala jsem na její hudbě. Byla pro mě jedním z impulsů, proč jsem se rozhodla dělat muziku. Díky ní jsem chtěla být zpěvačka. Později samozřejmě přicházely i jiné vlivy, například interpreti z vydavatelství Motown Records.

Vzpomínám si, že když jsem jednou coby žačka základní školy Zuzaně Navarové řekla, že bych chtěla být zpěvačka, poradila mi, abych se na konzervatoř nehlásila na zpěv, nýbrž na bubny. Nevím přesně, jak to myslela. Zřejmě tak, že je dobré dostat se na konzervatoř jakkoli a být vedle lidí, od kterých se člověk může něco naučit.

Na kolik Andělů si v sobotu věříte?

Lstibůrek: Pro nás je poctou už jen tolik nominací. Naší metou není zisk Andělů. Důležité je, že se o nás začalo víc mluvit. Z mého pohledu jsme už vyhráli. Pokud nějakého Anděla dostaneme, bude to vlastně takový bonus.