Kniha, ani typicky vzpomínková ani monografie, je koncipována jako výběr tvorby Janova otce, a to především prostřednictvím dosud nepublikovaných skic, soch, plastik, plakátů, obrazů a architektonických návrhů. Josef Kaplický byl také profesorem na dnešní VŠUP v Praze a vychoval řadu výjimečných umělců: Adrienu Šimotovou, René Roubíčka, Václava Cíglera nebo Stanislava Libenského.

Skrze svého žáka vyjadřoval vlastně nepřímo sám sebe

Nebyl jen výjimečný pedagog. „Jeho působení na škole bylo samo téměř uměleckým projevem. Skrze svého žáka vyjadřoval vlastně nepřímo sám sebe,“ píše výtvarnice Adriena Šimotová.

Autor tolik diskutované budovy Národní knihovny se ve stručné vzpomínce vyznává z toho, že svému otci za mnohé vděčí; píše, jak otec matku miloval a „měl k ní neskonalý obdiv“; a povzdechl si, že jeho otec neviděl jediný jeho výkres či budovu, kterou navrhl.

„Chtěl bych být jako on. Čestný člověk a alespoň trochu umělec. Hrozná škoda, že ho paní Eliška ani Josef nepoznali,“ zakončuje svůj text.

Tenká publikace čistého grafického vzezření je zvláštní tím, že nepředstavuje jen dílo Josefa Kaplického. Spojuje i světy dvou osobností, které se nikdy nesetkaly, a přesto mají mnohé společné. Vedle profesionální tvorby děda tak můžete pozorovat zatím nejistou, o to víc „nadšenou“ ruku vnuka, pro nějž otec Jan uchoval jedinečné dědečkovo dílo.

 

Jan Kaplický: Josef a Josef
Respekt Publishing, 96 stran