Domněnka, že inscenace bude oproštěna od pantomimické posunčiny, že přiblíží lidský příběh o lásce a bude přitom ctít geniálního skladatele, choreografii původních mistrů a zároveň se otevře estetice vnímání a velkorysosti choreografů na současné světové úrovni, se bohužel nenaplnila. Inscenace se potácí mezi tanečním i výtvarným klišé.

Nešťastný je především zásah do partitury díla. Známá hudební čísla jsou přeházena proti původnímu jak tanečnímu, tak i dějovému záměru. Choreograf jde často a necitlivě proti hudební předloze a libretu. Do děje je vrácena poněkud zbytečná role Benna, přítele prince Siegfrieda. Přeměnou zlého Rudovouse do noblesního ministra von Rothbarta ztrácí postava svůj démonický charakter. Nejlépe dopadl sbor labutí. V netradičním a výtvarně nevšedním pojetí mlžného jezera vytváří působivé iluzivní obrazce. Tanečnice byly velmi přesné i v detailu a jsou ve skvělé formě.

První obsazení sólových rolí tančili Zuzana Susová (Odetta a Odilie), Jiří Kodym (Princ Siegfried). Snad únava i nevyrovnanost nepřidaly do jejich výkonů jistotu a přesvědčivost v technické jistotě ani ve výraze. Alexander Katsapov (von Rotbarth) čněl dost nad nimi.

Obsazení druhé premiéry bylo na vynikající úrovni. Nikola Márová, Michal Štípa a Richard Kročil doslova zvedli Národní divadlo ze židlí. Byli světoví a skvělí. Jejich emocionálně i výrazově vybroušené výkony odvedly pozornost diváků od nešťastně koncipované inscenace. I tak se ale většina choreografií a spíše nudných výstupů propadá do průměrnosti.

Předehra je trapnou etudou odehrávající se v dětské ložnici Siegfrieda a jeho kamaráda Benna, kterým se zdá o dívcelabuti a jejím zakletí. Charakterní národní tance, jež mají v klasických baletech silnou tradici a inscenaci vždy oživí, jsou v pojetí Kennetha Grevea často spíše tanečním paskvilem na hranici estetické a stylové stravitelnosti. V závěru ale přece jen Princ vyhledá svoji lásku Odettu u jezera a prosí ji za odpuštění. Režijně nejasný zákrok výměny dívky a labutě tady vrcholí, ale dívka je přece nakonec zachráněna. Labutí jezero jako inscenace ne.

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero Choreografie a režie: Kenneth Greve podle Lva Ivanova a Maria Petipy, scéna a kostýmy: Karin Betz, dirigent: Sergej Poluektov. Balet a Orchestr Národního divadla v Praze. Premiéra 12. 2. a 13. 2. 2009 Národní divadlo