V 90. letech se stal Dracula fenoménem a Daniela Hůlku vynesla role krvavého hraběte z oblastního operního zpěváka ke zbožňované star. V éteru se uchytily hity Adriano! a Jsi můj pán, i díky pěveckým kvalitám Leony Machálkové a Lucie Bílé.

Třináct let Draculovi na kvalitě nepřidalo ani neubralo. Stále je tu zdlouhavý příběh démonického hraběte, který s chutí plení kláštery a brodí se krví, ale přitom vzdychá po své Adrianě, po němž ženy šílí, ale on je odhazuje jen pro tu, na niž nemůže zapomenout.

V sousedství Čapkova výročí se vynořilo s větším důrazem téma Draculovy nesmrtelnosti, prožívané se stejnou citovou vyprahlostí jako Elina Makropulos, jež ovšem neústí do poznání o nutném naplnění života, ale do morálně sporného vzkazu: „Buď kým chceš být, jsi svůj pán.“ Neboli klidně vraždi, znásilňuj, staň se i teroristou, když na to máš. Buď prostě svůj.

Draculovu slávu už v 90. letech nedělal chatrný příběh, ale hudba Karla Svobody napsaná se zkušeností autora hitů popmusic. Její hlavní devízou je líbivost, hrnoucí na diváka široce tekoucí proud většinou lyrických melodií, s nekomplikovanou harmonií i rytmem. Pro muzikanta je to brzy únavně nudné, ale pro nenáročnou muzikálovou veřejnost účinné, působivé a cituplně nyvé. A konec konců Svoboda uměl napsat sólový hit. Méně už ansámbly a sbory, při nichž recitativní jednohlasý vokál jen tu a tam vystřídá aspoň jednoduchý akord.

Pompézní výprava

Dalším Draculovým trumfem byla pompézní výprava a kostýmy. Nová scéna Daniela Dvořáka ale nepřekvapila modernějším řešením, důsledně pracuje s muzikálovou výprodejí – kašírované svíčky, dýmy, kýčovitě malované portréty se svítícíma očima a především dva mohutné výtahy, které neustále vyjíždějí a zajíždějí s dekoracemi sem a tam.

Kostýmy za 3,5 miliónu také nesrší nápaditostí, spíš pozlátkovým přepychem. Slibované přesazení posledního dějství do vize roku 2088 nic nepřineslo – zaneřáděný squot jak od zhroucené berlínské zdi vystřídalo zaprášené operetní kasino. A někdejší motorkáři byli rozhodně zajímavější než poskakující maskáčoví nindžové a dvakrát opatrně dotlačený automobil. Projekci honičky by zahanbila každá slušnější počítačová hra.

Komornější rozměry Hybernie zaostřily i na problematickou úroveň hereckých dispozic většiny představitelů. Bednárikova režie vystačí opět s baletní trojicí ztělesňující zlo, jinak postavy v duchu svého názvu na scéně spíš postávají, nešťastně se tváří, pokud ovšem zrovna nepřestupují z jednoho výtahu do druhého.

Dracula je stále přitažlivý především pro výkon Daniela Hůlky v titulní roli. Stále mu to dobře zpívá a zapracoval i na hereckém výrazu postavy. To však nelze říci o dámském obsazení – Monika Absolonová v Lorraine předvede sice průrazný hlas a krásnou postavu, ale nic víc, Kamila Nývltová pěvecky nepřesvědčila a její Adriana i Sandra jsou zcela zaměnitelné.

Jiřímu Langmajerovi sedí spíš typ činoherního muzikálu, kde může uplatnit své herecké kvality, než muzikálová opera jako Dracula. Solidní činoherní zpívání na ni nestačí (vzpomínka na Jiřího Korna se neustále vracela) a z trojice matných postav se nedá herecky mnoho vytěžit. Nejživěji mu vyšel ironický Profesor. Svým hlasem i výkonem bodoval Bohuš Matuš jako Steven. Pěvecky dobrá byla i trojice nymf.
Divácký zájem o Draculu je jistý, vyprodán je na tři měsíce. Konec konců Past na myši Agathy Christie se také drží na londýnské scéně s pietou k domácí, byť archaické klasice.

Karel Svoboda, Zdeněk Borovec, Richard Hes: Dracula
Režie Jozef Bednárik, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Roman Šolc, producent Oldřich Lichtenberg. Premiéra 5. 2. 2009 v Divadle Hybernia Praha