Článek
Stejnojmenné nakladatelství vydalo jeho nový román Fleischerei 36 o hledání a cestě za snem. Ke knize natočil krátký film s Jiřím Mádlem i „knižní soundtrack“. Vedle literatury se zabývá natáčením hudebních klipů (Moimir Papalescu And The Nihilists, The Fullbliss) i dokumentárních snímků – je autorem dokumentu The Myth o fanoušcích Nicka Cavea a krátkého filmu Czechtekk Love. Vystupuje také v The Fakes jako DJ Sin.
Hrdina románu Fleischerei 36 má stále problém se signálem, což jej i jeho okolí nesmírně vytáčí. Jste nervózní, když máte špatný signál?
V knížce je to trochu alegorie o tom, že všichni spoléháme na to, že všechno bude digitální, elektrický a superengine. Jenže pak někdo elektřinu vypne, a co?!
Ukazuje se, že skutečnými mocipány jsou ti, kteří otáčejí klíčky a kohoutky od ropy nebo plynu; nebo ti, kdo vládnou počítačovým sítím. Žijeme pod diktátem bezdrátových komunikací a jsme na nich až naivně závislí…
Sami jsme si to ale vybrali, nikdo nás nenutil. Koneckonců vždycky můžeme odjet do lesa táborničit. Na jednu stranu to život ulehčuje a dává nové možnosti – v tvorbě, komunikaci – na druhou stranu pak člověk kontroluje net dvacetkrát denně, ačkoli ví, že se tam nic nezmění.
Je vtipné sledovat, jak kdo s technologiemi zachází. Někdy je to japonský extrém, kde se na všech frontách snaží vykuchat přírodu a udělat ji umělou. Kdežto v Evropě se berou na přírodu ohledy; na to, že by taky měla nějak fungovat.
Ono že teče teplá voda a máme plyn, je fajn, a kdyby to nebylo, zapomene se holt na tenhle způsob života a bude se žít jinak. Určitě by to spousta lidí nevydejchala, a naopak jiní by si oddechli. Třeba knížka je ohromně multifunkční: je skutečná jako obraz, a když je nejhůř, dá se s ní zatopit…
Čtete knížky v elektronické podobě?
Jasně, ale nebaví mě to. Super je, že si člověk může vyhledávat a překládat, ale ve finále je stále v pozoru a čeká, co mu přijde za mejly a kdo se mu přihlásí na skype. Je to neurotický.
Píšete, hrajete jako DJ, natáčíte hudební klipy a dokumenty. Co je pro vás vrcholným kulturním zážitkem?
Největším zážitkem jsou koncerty, živá vystoupení. V létě jsme jeli s přítelkyní na koncert Leonarda Cohena do Portugalska. Bylo to u moře a naproti pódiu svítil úplněk. Cohen z toho byl úplně paf stejně jako všichni kolem, byla to síla. Znáte ty momenty, kdy lidi vytáhnou mobily a fotí...
Tak i tady ta chvíle nastala, jen s tím rozdílem, že je zase rychle schovali a jen s úžasem hltali atmosféru. Další ohromný dojem na mě udělala katedrála v Chartres. Ten barák je úlet, uvnitř je snad „temelín“ energie. Nechápu to světlo okolo, nechápu energii, kterou člověk dostane, když katedrálou projde. Stojí asi na nějakém magickém místě, které funguje...
Magicky také působí čísla v názvech vašich knih: 23 a Fleischerei 36. Další bude 69?
Je to moje trilogie o hledání. Dvacet trojka byla o zdrhání a o tom, že člověk odmítá vzít za to, co dělá, zodpovědnost. Fleischerei 36 je spíš o touze dělat něco jiného, než co zrovna člověk dělá, a 69 by asi mělo být porno. Ale motivů mám víc. Baví mě, jak jdou čísla za sebou – je to taková fotogenická řada.
S nadsázkou řečeno i vy fotogenicky píšete. Fleischerei 36 je příběh v obrazech, vyprávíte ve zkratce...
Je to odkojené klipovou kulturou. Líbí se mi ta strohost, nebaví mě tahat text jako těsto na pizzu. Mě baví rychlý věci.
Takový comics bez obrázků.
Když to vezmu do extrému, to je bible taky. Jedna story nahuštěná za druhou – strašný fofr. Takhle psát by bylo úžasné. Bible je taková starobylá MTV, jsou tam všechny příběhy a všechny „celebrity“ doby. V podstatě by už nikdo nic nemusel psát, je tam všechno...
