Jaké je být sama?

Je to jako skákat nahá z útesu, na který se dívá milión lidí. Cítíte, že je to nevyhnutelné, že to musíte udělat, a tak pro to uděláte maximum. Když je hotovo, vrátíte se na zem a čekáte s otevřenou pusou, co se bude dít.

Proč jste „musela“ odejít z Pehy?

Vždycky je nějaká cesta, po které jdete, a Peha měla svou. Šli jsme pomaličku, ale pořád dál a dál. Najednou jsem se dotkla mantinelů, za které už nešlo jít. Mantinelů muzikantských i lidských. Odehráli jsme obrovské množství koncertů a byli jsme unaveni ze sebe i z hudby. V závěrečné fázi jsem muziku nenáviděla.

Když jsme koncertovali, nemohla jsem se dívat na lidi pod pódiem a v duchu jsem jim měla za zlé, že přišli. Kdyby totiž nepřišli, nemuseli jsme hrát, což by při únavě, kterou jsem pociťovala, bylo to nejlepší. Ve chvílích klidu jsem si kladla otázku, jestli je to maximum, kterého je možné na Slovensku v hudbě dosáhnout. Pochopila jsem, že potřebuji z toho kolotoče odejít. Vytratila se na něm láska jednoho k druhému i láska k hudbě.

Jak dlouho jste se rozhodovala?

Uvažovala jsem o tom dva roky, ale jelikož jsme spolu hráli strašně dlouho, trvalo mi, než jsem ten krok udělala. Dnes vím, že mi hodně dal.

Byla byste schopna odejít i tehdy, kdyby Peha nebyla tak populární a vám by hrozilo, že na hudební scéně zapadnete?

Určitě. Buď bych s hudbou úplně přestala, nebo bych zkusila něco jiného. Ono se na to lze ale dívat i z druhé strany. Proč bych měla odcházet z něčeho, co je zaběhnuté? Mohla jsem přece pohodlně sedět na zadku a vydělávat peníze.

Jak dlouho byste bez hudby vydržela?

To nevím. Asi bych si potřebovala pořádně oddechnout a pak bych se do ní zase pustila. Je to součást mého života. Víte, co bych dělala, kdybych se od muziky odpoutala? Nejspíš někde v lázních, nebo na místě, kde bych mohla ostatním lidem posloužit v jejich pohodlí a relaxaci. K tomu jsem vždycky tak nějak tíhla.

Pro Katarínu Knechtovou je Peha momentálně uzavřenou kapitolou.Pro Katarínu Knechtovou je Peha momentálně uzavřenou kapitolou. Foto: Universal Music

Myslím si, že pro vás v době odcházení z Pehy byla důležitá nabídka napsat a natočit písničku k filmu Bathory. Je to tak?

Byla to skvělá zkušenost. Vždycky jsem chtěla napsat hudbu k filmu, no a v tom špatném období mi taková nabídka přišla. Byla to šance. Do ruky jsem dostala žalm, který bylo třeba zhudebnit, trailer k filmu, ale jinak jsem měla volnou ruku.

Líbil se vám ten film?

Přiznám se, že z něho mám smíšené pocity. Byla jsem na něj velmi zvědavá a myslím, že je vidět, že je v něm na naše poměry hodně peněz. Děj filmu pro mě byl ale trochu zmatečný. Vyšla jsem z kina a nebyla jsem schopna dvě hodiny mluvit. Musela jsem se v tom množství informací zorientovat. Vedlo to k tomu, že jsem nakonec zapomněla, kdo vlastně ta Bathoryová byla...

Našla jste k ní nakonec cestu?

Hledala jsem ji už před natáčením. Moc jsem se v té historii nevyznala, ale asi tříhodinová návštěva Jakubiskových, zvláště v kanceláři Deany, mi v tom udělala jasno. Deana mi dala přednášku, jak to všechno bylo a o co šlo. V určitém smyslu jsem se s Bathoryovou i ztotožnila. Musela to být emancipovaná a silná žena. Je-li žena ve vedoucím postavení v jakékoli době, je síla potřeba.

Jste dnes jako sólová zpěvačka pod nějakým tlakem, na který jste nebyla zvyklá?

Vždycky jsem byla pod velkým tlakem a myslím, že to zůstalo. Chci svou hudbu dělat dál, někam ji posunout, ale současně si chci zachovat svou vlastní svobodu.

Proč se vaše album jmenuje Zodiak?

Souvisí to s obdobím, které jsem žila. Byla jsem v kapele, ale stejně jako všichni lidé na světě, i já se snažila nějakým šestým smyslem orientovat ve znameních, která se naskytla a přicházela. Říkala mi, že když něco nefunguje, je potřeba jít a udělat to jinak. Tak jsem se dostala ke své sólové desce. Proto jsem ji metaforicky nazvala Zodiak.

Vyzařuje z ní klid. Chtěla jste to tak?

Určitě. Šlo mi o to, aby byla pestrá, vyrovnaná, upřímná a současně aby v ní byl prostor i pro rockovější skladby.

Co dnes Peha dělá?

Pokud vím, zkouší s novou zpěvačkou.

Připouštíte, že se k ní jednou vrátíte?

Říká se „nikdy neříkej nikdy“. Momentálně je to pro mě ale uzavřená kapitola.