Článek
Jste světově proslulým specialistou na provádění velkých vokálně-symfonických děl. Poslední dobou je cítit odklon publika od takových velkých hudebních ploch. V čem spatřujete jejich kouzlo?
Osobně necítím úpadek zájmu o oratorní a kantátová díla především duchovní hudební literatury minulosti. Hlas bude vždy upřednostňovaným interpretem, protože je nejlidštější a nejosobnější. Společenství mnohých pěveckých hlasů vždy posluchačům přináší hluboký zážitek, pokud je přednes kvalitní a sdělení upřímné.
Propad spíše zaznamenali skladatelé ve 20. století, neboť skutečně vynikající vokálně-symfonická díla s duchovní náplní, vzniklá v tomto období, můžeme spočítat na prstech obou rukou. Je to škoda, bohužel to pokračuje i teď ze dvou důvodů - jazyk naší současnosti není harmonický a těžko láká lidský hlas. Druhým důvodem je samozřejmě postupující zesvětštění, jež nevyzývá ke vzniku nových pašijí, rekviem nebo oratorií.
Jste rovněž pokládán za velkého znalce díla Hectora Berlioze. Co byste chtěl doporučit návštěvníkům Pražského podzimu z programu, který budete řídit?
Jde o pozoruhodný program, jenž zahrnuje méně známá skladatelova díla, a tím i dává přehled o široké bohatosti jeho žánrového záběru. Berlioz svým dílem vždy zaplaví nejenom silou a rozsahem své vize, nýbrž i intimností. Doporučuji například Píseň štěstí, ale i vrcholně dramatické Te Deum.
Jaký je podle vašeho názoru rozdíl mezi barokní hudbou a velkými romantickými díly 19. století?
Rozdíl tkví především v odlišném etosu těchto epoch. Jednoduše řečeno, první z nich svého ducha velmi řídilo a kontrolovalo, druhé mu popustilo uzdu do úplné svobody. Hudba pouze odráží tyto společenské předpoklady a my díky ní můžeme na chvíli žít v kouzelné architektuře Matoušových pašijí nebo ničím nespoutaném citu Fantastické symfonie.