Nedávno horkou aféru, kolem níž létala velká prohlášení i trestní oznámení, se pokusili ve filmu O mediální realitě rozplést studenti pražské FAMU v čele s režisérem a střihačem (a také jistou dobu členem Ztohoven) Vladimírem Turnerem. Jejich film přibližuje těkavým způsobem nervní tep napjatého čekání, v co ještě vyústí napohled studentská, umělecká či adrenalinová recese.

Připomeňme si, že jedni v tom spatřovali akční subverzivní umění, jiní to cenili jako obdivuhodné uličnictví, další obviňovali členy Ztohoven z hackerství, prospěchářství či dokonce ze šíření poplašné zprávy.

Atomový výbuch ve vysílání ČT Zdroj: Stream.cz

Dostali pokutu i ocenění

Šlo nad tím mávnout rukou, ale takovou velkodušnost leckdo nedokázal. Naopak v atmosféře hysterie a strachu z průšvihu vyvolala ČT se 7 členy skupiny exemplární soudní řízení, které je ve stádiu odvolání proti osvobozujícímu rozsudku – sami právníci si s tím nevědí rady. Mezitím Ztohoven dostali jak pokutu od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, tak i "Knížákovu" cenu NG333 pro mladé umělce.

Filmaři celkově mapují kolotoč událostí, které dávno přesáhly sílu animované naivní atomovky. Citují z dobových reakcí rozbouřeného denního tisku, zpovídají samotné umělce, ale i kožené tváře představitelů institucí či exemplárně nedůvtipné televizní rady. Mimochodem pro radní Helenu Fibingerovou, která před kamerou mluvila o terorismu a „velkých kohoutkách s malými hřebínky“, to byla až příliš daleko hozená rukavice. Musel u toho padnout málem světový rekord!

Na první pohled se nám může při sledování filmu zdát, že jsme se ocitli na stopě vděčné senzace, odhalující nepřiměřenost oficiální slupky systému. Povážlivým rubem je téma mediální manipulace, ale i ohmatávání nejistot našeho pokojového televizního prostoru. Film pokládá spolu s členy Ztohoven otázku, jestli lze zpochybnit celou televizi, když ukážeme, jak snadno s ní lze manipulovat. A jak to druzí nakrásně dělají.

Když se ozve potrefená husa

Nelze se ubránit dojmu, jako by se tvůrci snažili pokračovat v onom provokativním happeningu - ačkoliv nedosahují překvapivosti původního skandálu, fungujícím na principu zrcadla, v němž se ostatní bezděčně odhalují. Vždyť nakonec se právě na zpravodajství kolem tohoto případu ukázalo, že spíše média či televize šíří poplašené zprávy v každých zprávách.

Že není na místě podezírat ze zištnosti studenty umění, ale firmu vyrábějící TV pořad Panoráma, která je nyní vyšetřována policií, že mohla inkasovat příjem za své „kamerové horské zpravodajství“ hned dvakrát – jednou od státu, podruhé od sponzorů. Že televizní potentáti považují diváky za hlupáky, jen pasivně konzumující předkládaný obsah, aniž by ho dovedli kriticky zhodnotit. A že u nás nemáme vyřešený problém vztahu umělců a establishmentu, neboť i samotní umělci očekávají, že lze každého za nějakou cenu (či uměleckou Cenu) koupit.

Před našima očima probíhá standardní boj o výklad událostí, v němž promlouvá kdekdo, nakonec i filosof Jiří Přibáň, umělec Jiří David, či novinář Petr Uhl. Jenže tady se film zastavuje a dochází mu inspirace, nevzpírá se autoritám, ani jim nepokládá těžké otázky. Nepokračuje dál za hranice, aby odhaloval další, nové problémy, tentokrát samotného filmu – uvádějícího takové společenské téma. Ale i tak je to zajímavý počin k zamyšlení.