Článek
Nové album Dance Of Death nevykazuje mnoho změn. Lze v něm sice rozpoznat, že se šestice trošičku pokouší odběhnout ze zažitých stereotypů a například v závěrečné Journeyman studiově simuluje hru orchestru (a není to jediný případ), jenže zvyk je železná košile. V tomto případě železná panna.
Není neobvyklé, že se kompozice na desce vyšplhají nad šest minut délky. Je to třeba - vzhledem ke kapelní oblibě starověké a keltské hudby, a také proto, aby se všichni tři kytaristé mohli dostatečně předvést. Jsou mistři svých nástrojů a mají potřebu to dokázat. Pravda, kdyby se některým písním ubralo na skřípavých a sebemrskačských sólech, prospělo by to celku. Je ale otázka, zda bychom se pak mohli ještě bavit o Iron Maiden.
Nezrají a nelepší se, ale nemají ani sestupnou tendenci. Jsou stabilní a čitelní, jak si to jejich fanoušci přejí. Připomínají milého starého pána ze sousedství, kterého všichni rádi vidí, jenom by neměl při každém setkání opakovat ten starý vtip o mrtvé kočce. On ale jiný nezná.
22. října přijedou Britové propagovat novou desku do T-Mobile Areny v Praze.
Iron Maiden: Dance Or Death, EMI, 68:03